Uvod k vecerni hre, vyplati se cist az do konce:
Za pokladem rytíře z Lamberka
Dochovaný výňatek z pravděpodobně posledního proslovu rytíře Jana Sokola z Lamberka jeho poddaným ze 4.září L.P. 1419
„...I se smrtí na jazyku mám ještě dost rozumu na to, aby mi bylo jasné, že jen co mě hlína v černé zemi skryje, strhne se honba za mým pokladem! A vy, holoto líná, budete v první řadě, abyste plivli na můj hrob a vydali se po ještě teplých stopách za mými dukátky, které jsem si poctivě naloupil po celé Evropě. Ale co vám to tu povídám o Evropě, vy znáte svět nejdál po můj hrad, chásko nevydařená! A k pokladu se dostanete jen přes mou mrtvolu! Beztak jste mě celý život okrádali, a za to já vám co? Neodkážu nic. Nic, nic, nic! Když zemře v jiných krajích rytíř, rodina z jeho jmění v ten smutný den své poddané nakrmí a napojí, aby se za svého rytíře modlili a v dobrém na něj vzpomínali, ale vy nedostanete ani kůrku chleba na můj účet!“
( ...poté se rytíř pokusil svá krutá slova poněkud zmírnit, protože ač byl povahy loupeživé, v hrudi mu stále – ačkoliv již dosti nepravidelně – bilo srdce malého chlapce, který si rád hraje a chce být mezi svými kamarády oblíben...)
„Abyste ale neřekli, že jsem nelida, který si své peníze vezme radši do hrobu, než by jimi podaroval své blízké,“ pokračoval pak dobráckým tónem, „šanci na jejich získání vám přece jen dám. A ne malou! Dokonce i mapu jsem pro vás vymaloval ve všech barvách a po cestě, která k pokladu vede, pro vás po kouscích poschovával.“
Projev na rozloučenou, který svým pohnutým poddaným pronesl jejich milovaný rytíř Jan Sokol z Lamberka jen pár dní před svou smrtí, se uchoval do dnešních dní ve formě psané přípravy. Jan Sokol totiž nenechával nic náhodě a nechtěl ze svého pečlivě připraveného proslovu vynechat ani slovíčko. Jakkoli byl ovšem Jan Sokol velkým vizionářem své doby a mnoho událostí, které za svého života předpověděl, se později opravdu splnilo (například fatální vyhynutí vrabců na sklonku dvacátého století), ve věci vlastní smrti se ukázal být dosti neprozíravým, když předpokládal, že ihned po ní se strhne honba za jeho pokladem. Dokonce pro tuto příležitost připravil mapu, kterou následně roztrhal a ukryl na cestě ke svému pokladu tak, aby přece jen tuto strastiplnou pouť svým ubohým poddaným alespoň trochu usnadnil. Zapomněl však na dvě podstatné věci. Za prvé, že jeho poddaní neuměli číst v mapě. A za druhé, že jeho poddaní neuměli číst.
Poklad se tedy na dlouhá staletí stal pouhou legendou a cesta k němu byla opředena tolika zvěstmi a tajemstvími, že jen málokdo vážící si svého života a duševního zdraví se po ní kdy vydal. Pokud se tak stalo a vrátil-li se vůbec dotyčný ze své honby, pak na pokraji šílenství a neschopen vybavit si jakýkoliv ze svých hrůzných zážitků. Od té doby tedy trasu vedoucí podle legendy k pokladu nazývají místní lidé prokletou, neboť se zde smrtelník může setkat s dušemi proklatými a uvázlými uprostřed cesty mezi životem a smrtí. Pokud se tedy na tuto cestu rozhodnete vydat, přichystejte si čisté spodní prádlo. Pokud se kdy vrátíte, budete ho dost pravděpodobně potřebovat.
V oblasti, kde jste se rozhodli strávit své tři dny života se traduje legenda o starobylém pokladu rytíře, který žil na hradě Lamberk již ve 15tém století. Nepatřil však právě mezi muže cti a stal se loupeživým rytířem krále Václava IV. V této době naloupil obrovské jmění a jen zlomek svého lupu odevzdal králi, jak mu přikazoval dekret. Podle svého jmění také žil, avšak jeho lup vysoce převýšil jeho veškeré světské potřeby a tak se rozhodl jeho vekou část ukrýt před světem a s konstatováním „ k mému pokladu se dostanete jen přez mou mrtvolu!“ se jal zakreslit mapu, kterou pak roztrhal na kusy a ukryl na cestě, která byla od věků považována za prokletou. Tomu je důkazem fakt, že kdo se vydal po stopách tohoto pokladu rytíře z lamberka, pokud se ještě kdy objevil živ, tak šíleny a neschopen popsat co ho po cestě potkalo za hrůzy, které jeho život změnily naruby.