Škoda 125, Wartburg 353 a Jawa 250 - cesta kolem tří moří

navigace: [ komentáře ] [ hodnocení ] [ text ] [ fotky ]

obrázky [42]:

Text:

Škoda 125, Wartburg 353 a Jawa 250 - cesta kolem tří moří



podle Wartburgu celkem ujeto 4700km (Škodovka by tam napočítala tak o 500 více)



Video z výjezdu na Fagaraš:



Další fotky a videa zde: www.facebook.com/SkodaWar tburgNaCestach



Trasa cesty: www.google.com/maps/.../v iewer?usp=sharin...



Více fotek sem ještě nahraju večer.





Před rokem jsme absolvovali 3000km dlouhou cestu do Dubrovníku Škodovkou a Wartburgem. Po příjezdu bylo jasné, že další rok pojedeme znovu. První nápad byl Norský Nordkapp, který se z všemožných důvodů změnil na Istanbul, kam jsme stejně nedojeli, ale to nám vůbec nevadí. Cestu jsme si naplánovali na 16 dní s délkou něco kolem 5000km. Oprava Wartburgu trvala téměř rok, Škodovku a Jawu jsme kupovali na podzim 2014 a opravy probíhaly téměř do odjezdu. Loňská Škodovka byla vypůjčená.





Vyrazili jsme v pátek po práci s cílem dostat se z Prahy co nejblíže k Slovenským hranicím. Ještě před výjezdem z Prahy se na Škodovce rozbilo počítadlo kilometrů, ale taková závada nás nechávala v klidu. Horší bylo když se zhruba na 80. kilometru D1 Jawě přidřel motor, kouslo se zadní kolo a motorkář se nám málem vyboural. Jawa byla po výbrusu motoru nezajetá a nezvládala rychlost 90km/h, takže jsme se museli vléct 70tkou. Kolem desáté hodiny večerní jsme dojeli do Hustopečí, kde jsme přespali v kempu.





Další den jsme vyrazili s cílem dostat se do Rumunska, ale to se opět díky hlemýždí rychlosti nepodařilo a tak jsme skončili v Maďarském kempu u města Makó. Cesta přes Maďarsko nebyla nijak zvlášť záživná, krom toho, že si náš motorkář nevzal sluchátko k vysílačce a tak neslyšel, že sjíždíme na benzínku a pokračoval bez nás dál. Našli jsme se asi po 100km.





Z Maďarska jsme toho opět moc neujeli protože nás hrozně zdržela kolona v Rumunsku, kterou jsme se rozhodli objet. Objížďka vedla přes opravdové Rumunsko štěrkovou cestou rozpadlími a polozapomunutými vesnicemi. V jedné z nich Wartburg škrtnul zadkem o kámen a výsledkem byla utržená palivová trubka pod nádrží. Opravu jsme zvládli celkem rychle, ze Škodovky se vzala hadice přepadu expanzní nádoby a použila jako palivová do Wartburgu. Pro místní to byla docela show, ale půjčili nám pilku na železo za což jsme jim věnovali české pivo. Štěrkové cesty a otřesy pak dále na dobro vyřadili tachometr Škodovky, což bylo docela nepříjemné. Nepodařilo se nám najít žádný kemp a nocování proběhlo na louce u lesa s toulavými psi.





Ráno jsme začali řešit proč nefunguje na Škodovce tachometr, problém jsme diagnostikovali v budíku, protože náhon se točil. Proběhla demontáž přístrojů, rozebrání tachometru a vyndání pohonu pro počítadlo kilometrů. Opět se vše smontovalo a hurá tachometr ukazuje. Po opravě jsme vyrazili vzhůru na Transalpinu, na které je několik přehrad, sem tam chybí asfalt, ale moc k vidění toho není jelikož většinou vede lesem. Cestou byly tři stoupání do 1500m nad mořem, což Wartburgu nedělalo vůbec dobře protože postupně odcházela vodní pumpa. Po třetím sjezdu jsme kompletně uvařili brzdy i s kapalinou opět na Wartburgu (Wartburg má 4 pístky stejně jako Škoda Rapid, ale nemá posilovač), tak jsme se rozhodli rozbít tábor a přenocovat. Proběhla koupačka v ledovém horském potoce, kde nebylo radno si moc šamponovat hlavu, potom to nešlo vymýt.





Následující den jsme sbalili tábor a vyrazilo se na Transfagarsan highway. Cestou jsme ještě zjistili, že na Alpině Wartburg vletěl do nějaké díry a ohnul si levý zadní disk. Nebyl to nijak velký problém, opravilo to pár dobře mířených ran kladivem v místním pneuservisu. Těsně pod stoupáním na Fagaraš jsme z Wartburgu vyndali termostat, aby se nepřehříval, proběhlo odvzdušnění a jelo se. Wartburg se, ale přehříval pořád a věčné zastavování zase nedělalo dobře Škodovce, takže vyrazila napřed a těsně pod vrcholem se z vysílačky ozvalo že Wartburg nejede vůbec. Odešla membrána v palivové pumpě, kterou jsme naštěstí vezli náhradní a tak se vyměnila a mohli pokračovat. Při cestě dolů byl opět problém z brzdami, museli jsme několikrát zastavovat a nechat obě auta vychladnout. Transfagarashan highway je úžasná silnice a všem bych doporučil se tam podívat. Pod fagarašem jsme našli slušný kemp s chatkami (stan nebyl povolen kuli medvědům), kde jsme urazili pár Ursusů zahráli pink pong s místními a šli spát.





Plán na další den byl dostat se k moři a tak jsme vstali o něco dříve a vyrazili směrem na Pitesti a dále na Varnu v Bulharsku. Cesta přes zbytek Rumunka nebyla nijak zvlášť zajímavá krom přívozu přes Dunaj u města Silistra. Kolem desáté hodiny večer jsme dojeli do pobřežního města Albena, kde začala klauniáda s kempem, který byl v mapě zakreslen, ale na místě nic nebylo. V noci se špatně hledá ležení, tak jsme našli penzion přes booking.com ve městě Kranevo. Po telefonu nebyl problém s přespáním a po příjezdu nás chtěli ubytovat ve sklepě, kam vytékaly odpady, nefungovaly žárovky, takže jsme se otočili a bloudili dál. Kolem půlnoci se nad námi slitovali v jednom hotelu a nechali nás přespat v altánu vedle bazénu.





Cesta pokračovala jen pár kilometrů do Zlatých písků, kde jsme strávili jeden den koupáním v Černém moři a odpočinkem. Černé moře jsme měli s relativně velkými vlnami a vlezlými plavčíky, kteří nechtěli nikoho pouštět do vody ani po kolena když to začalo více šplouchat. V kempu jsme potkali Čechy, kteří se divili čím jsme to přijeli. Zvláštní je, že Wartburg znají všude, ale Škodovky s motorem vzadu nikde moc neznají.





Dále jsme jeli přes Varnu, Burgas do Sozopolu kde jsme zakempovali. Cestou jsme v jednom kopci díky pomalému kamionu museli jet tak pomalu, že byly obě auta těsně před uvařením a tak jsme zastavili a nechali chladit motory. S dvěma pekáči jsme byli taková atrakce až se vedle nás vybourali tři auta, jeden po nás koukal a pak nestačil včas dobrzdit. Po průjezdu Burgasem jsme se rozhodli přehodnotit trasu a vykašlat se na Istambul. Bulhaři totiž jezdí jako dobytek a s myšlenkou, že Turci jsou ještě horší jsme se začali bát, že nás někdo někde nabourá a bude po výletě.





Nový cíl se stalo Řecko do kterého jsme přijeli hned další den. Zůstali jsme ve městě Alexandropouli, kde byl hezký kemp písčité pláže, klidné a hodně teplé moře. Naproti byl ostrov, tak jsme začali zjišťovat co je to za ostrov a rozhodli se na něj dostat trajektem bez aut což jsme také udělali.





Při vystání fronty na lístky si dva blbci nevzali pas a tudíž jsme první trajekt propásli a museli jet až druhým. Cesta na ostrov Samothraki trvala 2,5 hodiny. Na ostrově jsme si půjčili skútry a dojeli do kempu a přespali. No ono spánku tam moc nebylo, protože byl ostrov plný zhulenců, kteří do dvou do rána mlátili na bonga a potom nás málem sežrali komáři.





Následující den jsme projezdili ostrov a odpoledne se vrátili na pevninu. Jawa byla tou dobou už na cestě do dalšího kempu za Soluní, kam jela celý den. Wartburg a Škodovka to po dálnicích zvládli asi za tři hodiny.





Hned ráno nastala rozborka Wartburgu, protože vodní pumpa už skoro nefungovala. Majitel sebou naštěstí vzal celou náhradní hlavu s dobrou pumpou a tak proběhla výměna. Za hodinu bylo hotovo a mohli jsme vyrazit do Albánie.





Zhruba 50kilomterů před námi byla další kopcovitá výzva Akritas, přejezd sedla 1570m téměř od nuly. Obě auta to tentokrát zvládla do kopce i z kopce bez problémů. Bohužel za horami se zhoršilo počasí a začalo mohutně pršet. Ve Škodovce to byla pohoda protože do ní neteče a fungují ji stěrače na rozdíl od Wartburgu. Na Jawě si to asi každý dokáže představit. Naštěstí po 20km pršet přestalo, všechno uschlo a mohlo se pokračovat po Albánii, která je trošku divočejší, ale krásná. Nebyl problém vidět zabíjačku uprostřed vesnice, všude samé koňské povozy, lidi přebírající nějaké luštěniny uprostřed silnice. Na večer jsme dojeli k Jezeru Ohrid a pronajali si tři pokoje v hotelu.





Po snídani nás čekala cesta přes Tiranu a zbytek Albánie do Černé hory. Doprava v Albánii byla celkem v pohodě až na průjezd Tiranou, všude jsou sice značky, semafory, policisté, ale místní na to totálně kašlou a jezdí jak se jim chce. Cestou se objevil problém na Jawě a to takový, že si uvolnily oba šrouby držící rám a motor. Naštěstí se to stalo hned vedle autovrakoviště, kde jsme po zemi našli správné šrouby a vše opravili. Večer nás čekal příjezd do Černé hory.





Tam proběhlo pouze jídlo, spaní a ranní koupačka v Jadranu, abychom ráno mohli rychle vyrazit do Bosny. Opět nás čekalo velké stoupání ještě v Černé hoře z města Herceg přes Crvene Brdo. Tuším nějaké převýšení 1100m. Nahoře už byly jen hranice do Bosny a cesta kopcovitou krajinou k dalšímu kempu kousek od Mostaru.





Dále už to byly v podstatě závody s časem abychom se vůbec stačili včas vrátit do Česka. Průjezd Bosnou byl stejně krásný jako Albánii, čekalo nás další stoupání do 1200, které všechny tři stroje zvládli a večer už jsme dojeli do Maďarska a následující den zpět domů do Česka.

info:

Správce článku: Jajda
Založeno: 20.08.15 13:47   Poslední změna: 20.08.15 19:42

Škoda 125, Wartburg 353 a Jawa 250 - cesta kolem tří moří - komentáře: