Nordschleife 2014

text:

Autorem textu - Eidy



Ve dnech 24. 5. až 26. 5. 2014 se několik příznivců Škodovek vydalo na legendární a jedinečný asfalt, který se kroutí, klikatí, stoupá a zase klesá v západním Německu v pohoří Eifel, známý pod jménem Zelené Peklo, Největší horská dráha na světě v lese, Nürburgring Nordschleife neboli Severní Smyčku.

O svezení na tomto okruhu jsem snil už roky. Veškeré články v časopisech a videa na internetu jsem hltal, ovšem splnění snu stále nepřicházelo a vlastně jsem se o to ani nijak nesnažil. Kroužení na mosteckém okruhu je super, nicméně náročné Smyčce se nemůže rovnat ani vzdáleně. Na konci roku 2013 jsem si tedy dal čestný pionýrský, že na jaře 2014 prostě naložím Kóču a pojedu a hotovo.

Zde na webu jsem oznámil své plány a rozjela se téměř půlroční diskuze o všem možném a nemožném a především jak nejlépe natrénovat a dostat do krve profil trati, abychom se trochu svezli. Akce byla nakonec vzhledem k předpovědi počasí postrčena o pár dnů napřed a v uvedený termín se akce zúčastnil M@rtin (Felicie), Luky (1000MB) s těžítkem Lukášem, Kpt.Budha (110R) a ke mně (Kóča) jako těžítko T. Nevím, kdo z nás se těšil nejvíc, nicméně já ještě přikládal pod kotel, neboť jsem se shodou šťastných okolností vyskytl krátce na Smyčce o pár dní dřív při služební cestě.

V sobotu ráno jsme se tedy postupně posbírali na dálnici D5 a vydali se na západ. Na západ, jenž byl v době výroby ¾ našich vozů označován jako fuj, kapitalistický a vykořisťující.

Cesta probíhala v pohodě, zastavili jsme na dočerpání pohonných hmot a především na sváču v podobě tradičních řízků a bábovky. Jsme přeci Češi, no ne? Zastavili jsme i u leteckého muzea v Sinsheimu a s těžkým srdcem ho z důvodu nedostatku časových rezerv zase opustili.

Ke konci cesty se silnice začínala vlnit a my jeli krásnou přírodou v pohoří Eifel. Ukazatele s nápisem Nürburgring nás dopovaly adrenalinem stejně tak jako postupně houstnoucí přítomnost ne zcela běžných vozů na silnici. Při prvním spatření trati (a vlastně každém dalším i v následující dny) vedoucí podél okresky se nám v žilách rozléval adrenalin a nadšení. Rychle jsme pospíchali do kempu složit auta z vleků a vyrazit ještě na jedno večerní kolo. To jsem trochu pokazil já, když jsem špatně odbočil a jako vedoucí kolony tak zmátl všechny. Chvíli nám ještě trvalo dohodnout se na recepci a pak hned šup do kempu a šup na trať. Bylo krátce po 17. hodině a trať byla otevřena ještě asi hodinu. Chtěli jsme to stihnout. Hned po zaparkování k nám přišel chlapík pracující coby podpora a ostraha kempu. Klobouk hluboko do čela, kožená bunda, chraplavý temný hlas, prostě kovboj jak z Hollywoodu. Jen pistole proklatě nízko u pasu mu chyběly. Dal se s námi do řeči a prozradil nám pár důležitých tajemství, například kde jsou sprchy a především záchody. Taky nám pomohl vyřešit situaci s paní na recepci, která trvala na tom, že auta s vleky musíme nechat mimo kemp. Sice nás tedy zdržel, ale především hodně pomohl. Prostě sympaťák a klaďas. A vlastně byl prvním z dlouhé řady kladných hrdinů našeho příběhu.

Po složení aut, jejž sklidilo potlesk několika nezaujatých obyvatel kempu, jsme okamžitě vyrazili na start Smyčky. Bohužel pozdě. Prodejní okénko bylo zavřené, sympatická blonďatá slečna byla už na cestě domů a vjezdu na okruh tak bránily nejen závory ale i kulatá bílá značka s červeným okrajem. Dle slov přítomných lidí jsme zmeškali svoji šanci o pár minut. Dali jsme se tedy do řeči s mladým švýcarským párem, jenž přijel s BMW M3 poslední generace a to ještě značně vylepšeném po všech stránkách proti stavu, kdy bylo vystaveno ještě nedávno v autosalonu. 440 koní, obrovské brzdy, obrovská kola, v interiéru jen 2 anatomy a rám. Čistá funkce a ani gram zbytečností. To byla předzvěst následujících pár desítek hodin. Chvíli jsme si povídali, pochválili si navzájem auta a vydali se obhlédnout jedno divácké místo, které jsme potkali cestou. Na místě jsme zjistili, že to byl oblíbený Brünnchen a shodli jsme se, že se tam další den vrátíme. Nastartovali jsme auta a vyrazili zpátky do kempu rozbít základní tábor, z nějž jsme později podnikali výpravy, a především pak roztopit gril a zchladit naše nažhavené hlavy trochou toho piva. Českého samozřejmě. Jsme přece Češi, no ne? Žaludky jsme naplnili nějakou tou klobásou, hlavy trochou alkoholu a plni očekávání se odebrali ke spánku.

Budíček nastaven na 6:30 a chladné ráno po ještě chladnější noci nás vítá vymetenou oblohou slibujíc ideální počasí pro naše účely. Dáváme rychlou kávu s bábovkou, rychle skáčeme do aut a vyrážíme na Severní Smyčku splnit si mokrý sen. V okolí okruhu se to již hemží spoustou lidí a nadupaných aut, nestačíme se dívat všude okolo a začínáme mít pocit, že nás večer bude hodně bolet za krkem. Několik kilometrů na start se zdá být nekonečných a nebýt v Německu, přišlápli bychom navzdory předpisům pravý pedál do podlahy a vypustili tak naše obrovské stádo koní, jímž disponujeme. Tedy myšleno všichni dohromady. Projíždíme kolem známé benzinky s parkovištěm nacpaným všehochutí sportovních aut, na silnici naším i opačným směrem to vypadá stejně. Na padesátce držíme mučivých sedmdesát a již přijíždíme na kruhový objezd, jenž leží asi 30 metrů od vjezdu na tolikrát zmiňovaný asfalt. Rychle nacházíme volná parkovací místa a pospícháme koupit jízdenky na tu horskou dráhu, kde každý sám svého štěstí strojvůdce. Obě parkoviště u vjezdu se plní sportovním nářadím všech renomovaných značek. Vyložené sporťáky, občas supersport, ostré hothatche, vše více či méně vylepšené ve znamení performance. Občas se objeví i nějaký ten „obyčejný“ model v podobě sériového BMW trojkové řady. Národnosti návštěvníků jsou stejně rozmanité. Po Němcích převládají Angličané, pak Nizozemci, Italové, Belgičani, Norové atd. atd. Všichni se usmívají, zdraví, okukují a nám je jasné, že tohle je Ráj na Zemi. Sen každého pravého petrolheada. Na všech autech se skví nálepka ve tvaru (nejen) Nordschleife a nám rychle dochází, že tady jsme ti nejzelenější zelenáči. To nám však nijak nebere elán, nasazujeme přilby, najíždíme na trať a vrháme se tak na vlnách adrenalinu vstříc úžasnému dobrodružství. S jedním okem upřeným na trať a druhým do zpětných zrcátek však brzy zjišťujeme, jak liché byly naše představy o vzhledu, profilu a náročnosti této trati. Všechno je úplně jinak než na Playstationu nebo onboard videích. Snad jen sled zatáček zůstal zachován, jinak jsme v jiném světě. Zatáčky jsou mnohem zatáčkovatější, klesání mnohem klesavější, stoupání mnohem stoupavější, vzdálenosti mezi zatáčkami tu dvojnásobné, tu poloviční a o brzdných bodech nemluvě. Nezbývá nám tedy nic jiného, než se s tratí poprat po svém. Všichni to zvládáme dobře a jízdu si užíváme naplno. Pouštíme rychlá auta, snažíme se vzpomenout si, jaká zatáčka přijde po té, kde právě jsme, a pomalu se sžíváme s tratí. Pocitů a dojmů se na nás valí spousta. Krásná trať, hustý les všude kolem, spousta slepých zatáček a horizontů nás hecuje, ale blízká přítomnost svodidel a tedy nulových únikových zón nás brzdí. Chceme se především svézt a dojet. Nikoliv to rozbít. V hlavě bliká: Pozor Arenberg, do Fuchsrohre to jde rychle, pozor na stopu v Adenauer Forst atd. atd. Po dlouhém stoupání projíždíme dlouhou pravou a křičím na Tomáše, jestli ví, co přijde teď. Jasně, Karussell! Musel jsem si dodat trochu odvahy a skáču s Kóčou dolů. Zatáčka je dlouhá, delší, ještě delší a konec stále v nedohlednu. Už čekám, kdy před sebou uvidím vlastní zadní nárazník. Karussell přeci jen končí a vystřeluje nás dále na trať s protočením odlehčených kol.

Končíme zdárně první kolo, dojíždíme na parkoviště a ve tváři máme úsměv idiota. Severní Smyčka nás ohromila. Motory necháváme vrčet a sotva se objevuje Kpt.Budha, vyrážíme na druhou rundu. Luky a M@rtin vyráží přede mnou, aby byli zachyceni na onboard kameře. Luky spatřiv nás ve zpětném zrcátku nechává roztančit své prsty na volantu, nechává zadní kola opisovat větší oblouk než přední a předvádí tak lehkou jízdu bokem pro pobavení diváků. Pocity jsou stejné nebo snad ještě silnější než v prvním kole. Dáváme si pozor na pozdní apexy, lovíme v té zatracené paměti, jakže to vlastně bylo před patnácti minutami a jsme vlastně ztraceni stejně jako v prvním kole. Je to stále nahoru a dolů. V dloubácích máme pocit, že narazíme čelně do asfaltu, trať je pořád jakoby stejná, mění sklon vozovky dovnitř a ven ze zatáčky, rychle se mění tempo, táhlá zatáčka následuje krátkou, utažená volnou a naopak a tak stále dokola téměř 19 km. Laguna Seca je slavná, protože má svoji Vývrtku (Corkscrew). Na Nordschleife je díky umístění v pohoří vývrtka v každé třetí zatáčce. Je to naprosto úžasné a těžko popsatelné.

Končíme druhé kolo plni adrenalinu, euforie z trati a všeho kolem a dozajista také proto, že máme auta v jednom kuse. Sen se stává skutečností. Necháváme vychladnout auta a prohlížíme auta okolo. Většina naší party fotí všechno kolem, a že JE co fotit! Samozřejmě v tuto chvíli ještě netušíme, co přijde v následujících minutách a hodinách. To je samé „Hele tady!“ a „Hele támhle!“. Trať se nám otevřela v 8:00 a my stojíme na parkovišti po dvou kolech a časostroje ukazují 8:30. Tímhle tempem bychom byli do odpoledne bez peněz a bez pneumatik. Rozhodujeme se tedy nezabírat parkovací prostory pro další šílence a vyrážíme na čumendu do Brünnchen. Z parkoviště nás pouští ochotní zaměstnanci Ringu a zastavují přijíždějící auta, aby nikdo nepřišel k úhoně. Celý den takto dohlíží na všechny účastníky, řídí dopravu a správnost parkování a i přes vysoký počet návštěvníků jde všechno hladce a plynule.

Podél silnice opět vidíme skrz stromy Severní Smyčku a po ní se prohánějící auta. Okreska je u kraje po obou stranách zaplněna auty lidí, kteří sledují ježdění mimo obvyklá divácká místa. Později zjišťujeme, že celá Nordschleife je vlastně jedno obrovské divácké místo. Přijíždíme do Brünnschenu, kde se k nám přidává M@rtinův kamarád a fanda aut Jakub, a ta velká plocha se začíná zaplňovat návštěvníky, účastníky a auty. Stále křičímě „Jů.“ a „Hele!“ a jsou z nás vlastně na celý den Jůheláci jak vystřižení ze Studia Rosa. Nevíme, jestli máme koukat na auta jezdící po trati nebo procházet parkoviště a nad přítomnými auty slintat, případně cvakat uzávěrkou fotoaparátu. Porsche, BMW, Jaguar, Aston Martin, Lamborghini, Ferrari, Mercedes, Lotus, Caterham, Subaru a mnoho a mnoho dalších sportovních modelů v hodnotě státního rozpočtu naší republiky se mísí na parkovišti a my máme sucho v puse a mokro v trenkách. Střídáme tedy dívání a procházení. Sluníčko svítí, auta rámusí, stovky nadšenců, legendární asfalt na dosah a uprostřed toho všeho jsme my. Co víc si člověk může přát?

Luky přichází s nápadem, že vždycky jeden pojede na trať a zbylí členové ho budou fotit a filmovat. Nápad je jednohlasně přijat a Luky jede první. S napětím očekáváme jeho „zjevení“ v levotočivém klesání, prsty nás svrbí na spouštích fotoaparátů. Akce se zdaří a na trať vyrážím já a tentokrát místo T beru Kpt.Budhu. Ten disponuje úžasnými hodinka s vestavěným GPS a měřením všeho možného včetně kalorické hodnoty konzumovaných potravin. Má přísný zákaz jakkoliv mi sdělovat během jízdy čas a výsledek se tedy dozvím až po ujetí úseku BTG (Bridge To Gantry), kde se běžně poměřují časy všech aut. Jakožto příznivce Topgearu jsem si dal za cíl pokořit čas Jeremyho Clarksona v Jaguaru. Radost je v cíli veliká, neboť Kpt.Budha mi sděluje, že čas je 9:51, tedy o 8 sekund rychleji než Clarkson. Ve světě sportovních aut a zkušených harcovníků je to zcela bezvýznamné číslo, pro mě však důležité. Jako třetí jede svoje sólo M@rtin se svojí Feldou a díky nehodě na trati musí asi půl hodiny čekat na startu. My však máme svoje nabité parkoviště a vrháme se na opětovnou kontrolu nově přibyvších vozidel a plníme paměťové karty aparátů. Jůheláci opět v akci a k dokonalosti nám chyběl už jenom Muf. M@rtin volá, že Smyčka je opět otevřená a vrhá se na trať do víru dalších zážitků. Opět probíhá vlna focení a filmování. Kpt.Budha v poledne hlásí, že v pondělí ráno v půl šesté jaksi nastupuje na své pracoviště a tudíž musí sednout do svého eRka, se kterým už procestoval značný kus Evropy, a uhánět k domovině. Loučíme se a Kpt.Budha mizí.

V odpoledních hodinách vyrážíme z Brünnschenu na další kolo, opět společné, a zastavujeme pro doplnění pohonných hmot na benzince. Jelikož je parkoviště za benzinkou obsazeno krásnými vozy, zůstáváme zde asi půl hodiny a obdivujeme přítomné kousky. Po oslintání několika blatníků a kapot vyrážíme do kempu neb žaludky zejí prázdnotou a Luky mění svůj nadčasový vůz za tažnou Mazdu. Po uspokojení primárních potřeb se vydáváme na start a jedeme svá čtvrtá kola. Škodovky jedou bez problémů, zatímco Luky u své Mazdy po několika zatáčkách přehřívá brzdy a po zbytek kola spíše zpomaluje než brzdí. Samozřejmě předtím i potom obdivujeme auta na parkovišti startu. Porsche se nám už pomalu přejídají. Padá všeobecná shoda v tom, že v nejlepším se má přestat a nákupem suvenýrů v přítomném stánku uspokojujeme i hlad po tomto sortimentu. Sedáme do svých vozů a vyrážíme na divácké místo Breidscheid v Adenau se známou zatáčkou Exmühle. Auta parkujeme u Lidlu a necháváme je ve společnosti dalších upravených aut. Vesničkou Adenou proudí v obou směrech téměř nepřetržitý proud aut a motorek vyznavačů rychlé jízdy a začínáme si uvědomovat další podstatný fakt. Přestože jsou silnice a parkoviště nabité silnými auty a motorkami, za celý den jsme neviděli 2 věci. Policii a pitomce. Jelikož ti druzí nejsou nikde k vidění, nejsou potřeba ani ti první. Nikdo nikde netůroval motor, nikdo nikde nehrabal, nikdo nedělal žádné pitomosti, nikomu nedělalo auto hlasité duc duc a život místních se tak hladce mísí s krátkou přítomností všech návštěvníků. Buď proto, že za celý den nebylo k vidění ani jedno otuzené auto s pitomcem za volantem anebo se zde takoví lidé ani nevyskytují. Tohle není jejich teritorium. Zde by úspěchy rozhodně neslavili. Zkrátka nad celým Nürburgringem vládne klidná a přátelská atmosféra. Nejlepší sraz aut na světě.

Zbytek odpoledne trávíme pozorováním aut na trati v Adenau a poté se přesunujeme ještě na Flugplatz. Kolem sedmé hodiny večerní dorážíme do kempu, nakládáme auta na vleky, roztápíme gril, otevíráme pivo a nadšeně si sdělujeme zážitky a pocity z trati a celého dne. Přesto minimálně některým z nás dělá problémy uvěřit, že jsme byli na Nordschleife a že jsme zažili, co jsme zažili. Po deváté hodině zjišťujeme, že Kpt.Budha je skoro doma. Je to fofrník. Taky kdo by nebyl se starou Škodovkou, že jo? Likvidujeme pár klobás a pak si trochou alkoholu vyplavujeme nějaký ten endorfin z žil, klábosíme o všem možném a nejvíc o autech a po půlnoci se ukládáme do svých spacáků.

Ráno jsme zahájili sbalením stanů a vlastně všech věcí, vypili si ranní kávu a rozloučili se s kempem. Cestou jsme ještě doplnili pohonné látky do tažných vozů na známé benzince a vzájemně se odrazovali od nákupu spousty krásných suvenýrů vztahujících se k Nürburgringu a Nordschleife. Že existují i Ringnudel ve tvaru okruhu, to nás opravdu nikdy nenapadlo. Naskočili jsme do aut a za doprovodu burácejících motorů aut prohánějících se po trati jsme se rozloučili se Severní Smyčkou s pevným rozhodnutím, že na tohle místo se prostě musíme vrátit a ne jednou. Nordschleife nás zcela pohltila a asi nás nikdy nepustí.

Přestože popis může vypadat příliš optimisticky a přehnaně, v našich očích to tak opravdu není. Naopak, slovy se nedá vyjádřit, co jsme zažili. Poděkování patří i všem účastníkům naší výpravy za skvělou partu.



Pozn.1 Luky

Ještě bych s dovolením, a myslím, že nejen svým jménem, chtěl udělit titul Pacoš akce kpt. Budhovi. Pak v pořadí dlouho nikdo, pak Eidy a my ostatní.

Matěj totiž vyjel seriovým erkem v sobotu někdy 4 ráno, strávil 14 hodin sám se sebou v autě v koloně s námi, večer něco ogriloval a vypil, ráno dal dvě kolečka, v poledne skočil do sériového erka a vyrazil zpátky na cestu domů, aby mohl v pondělí v půl šesté ráno jít do práce! Prostě si jen tak dal skoro 2 tisíce kilometrů za víkend!! Matěji, hluboký respekt. Ale jseš fakt magor. 

Pozn. 2 Luky

Byl to super zážitek, nejenom svezení, ale ta atmosféra, lidi a auta kolem. Neskutečný mazec. Když si vezmu, jak jsme první večer byli vyplesklí ze švýcarského BMW M3 e92, totálně vykuchaného, vyrámovaného, obutého na 20" semislickách, neskutečný performance. Mysleli jsme si, že nic lepšího nemůže být, a pak v neděli tam takových aut bylo 30 nebo 50... 

Když jsem viděl řekněme třísté Porsche 911, docela jsem si to auto okoukal. K vidění Lotus Esprit Turbo, Lamborghini Countach, Lotusy 7, Porsche 550 Spyder, nabušené staré Imprezy RA. Fakt nářez. I kdyby někdo neměl ambice jezdit po okruhu, to místo stojí za navštívení i tak, jen bacha na ukroucený krk  Měl jsem trochu obavy jezdit s vyrámovaným autem po "přísném Německu", ale rychle jsem pochopil, že tady bych byl podezřelý spíše bez rámu 

No a okruh a jízda na něm taky samozřejmě naprosto super. I se slabým autem to bylo skvělý, na několika místech jsem proti kopci teda dost trpěl, ale já to bral jen jako přejezd k zajímavým pasážím  Na brzdy z kopce jsem si nechával dost rezervu, ale bylo to v pohodě. Moc se mi líbil soutěžní setup auta, dalo se s tím parádně katovat přes obrubníky a zatravňovačky 

Příště jedu zas, klidně jen jako divák.

diskuze ke galerii: