Kopretina :) /Škoda 100L

Vždy jsem byl jiný než ostatní. Zatímco ostatní kluci v dětských letech obdivovali silné sportovní vozy, moje srdce plesalo při pohledu na náš nablýskaný Trabant Combi(1974) a později Škodu 120L(1985). Vždy mě zajímaly vozy lidové a levné. Obdivoval jsem práci konstruktérů, kteří dokázali zkonstruovat vůz kvalitní, spolehlivý a přitom dostatečně levný, přístupný širším vrstvám. Takovým prvním, "dostatečně" lidovým vozem u nás byla Škoda 1000MB.

Vždy mě zajímala spíše domácí značka než zahraniční. Asi to je dáno i tím, že na těchto vozech vyrůstám celý život. V 10 letech jsem jezdil rád k tetičce do hor na prázdniny, kde si v roce 1998 pořídili stařičkou, vyřazenou Škodu 100L(1973). Auto jsme se strýčkem hodiny opravovali, potom 5 minut jezdili po louce a opět hodiny opravovali :). To byly mé řidičské začátky. Právě tehdy mi tak nějak stovka přirostla k srdci. Tehdy jsem si říkal, že si ji jednou odvezu a zrenovuji.

Ty roky jsou již nenávratně pryč. Sen, že si ji jednou odvezu a zrenovuji se také rozplynul. Byla totiž prodána na díly bez mého vědomí. Praskla totiž podlaha vlivem koroze a zadní kolo bylo najednou vevnitř...

No a pak loni se naskytla příležitost mít tohle kouzelné vozidlo doma. Od začátku jsem si ji chtěl nechat, ale rodiče mi to rozmlouvali, že ji nedám dohromady, že do toho "nacpu" peníze a nic z toho nebude....
Krize je již naštěstí zažehnána a auto je již definitivně členem rodiny :) a rozhodl jsem se představit vám ji(těm, kdo máte zájem)

Jde o klasický "lidový" vůz 70.let vycházející ze škody 1000/1100MB. Vlastně se dá říci, že je to jen modernizované "embéčko".
Moje škodovka je typ 100L, tedy "de luxe", což značí nějaké doplňky na karoserii, jde o luxusní provedení pro náročné řidiče :). Byla vyrobena 7.5.1970 a v rodině je od 18.5.1970
V roce 1984 dostala nové blatníky, přední a zadní čelo a nový lak.

No tak to je ona, Kopretina...

Zkušenosti se servisem (poruchy, opravy):
Zatím žádné, auto mám krátce, zatím pouze oprava brzdového spínače a přesklení zrcátka.

Jak jsem se stal majitelem?
K tomuto autu jsem se dostal jak slepý k houslím. V prosinci zemřel tátův strýc, za kterým jsme kvůli rodinným rozporům nikdy nejezdili. Tohle autíčko jsem viděl dvakrát v životě, naposled před čtyřmi lety a pak až v prosinci loňského roku.

Veterána jsem si chtěl pořídit už nějaký ten rok a konečně byla skvělá příležitost!

Dva měsíce stálo v garáži kvůli dědickému řízení a když ho můj otec zdědil, tak se rozmýšlelo co s ním dál.
Strýc byl první majitel, o auto bylo řádně pečováno, táta se o něj roky staral. V roce 1984 dostala stovečka nový červený lak "Maron" a také nějakou plechařinu.
Dnešních dnů se dočkala ve výborné kondici.

Z počátku jsem ji chtěl prodat, ale znáte to :). Dvakrát jsem se svezl a bylo rozhodnuto, auto zůstane dále v naší rodině.

Čekají mě nějaké opravy, což pro mě jako pro neznalého oboru bude dost velkej oříšek, jen doufám, že budu mít dost sil a peněz dotáhnout to až do konce a že přibude další automobilový skvost let sedmdesátých :)