Fanda Klofanda Fanda Klofanda

komentáře | popis | fotky | fanda klofanda | 17.06.21 14:55 | 5x v oblíbených
Fanda Klofanda je nostalgie, 135, garážovka na výlety, dávný Favouš 136, se kterým jsem v roce 1991, tedy před 30 lety vyrazil na ŠkodaTour do Dánska, již není u nás doma a ani mezi živými. Klofanda zase má historii, která je taky docela slušná. Snad s těmi dojmy a zážitky z dávných let to půjde dohromady. Díky všem za pochopení.

Napřed tedy ten Favorit 136 a jak to bylo
/aby to bylo správně pochopeno, jde o zážitky z let 1990-93, kdy se s tímto novým a bezproblémovým vozem dalo jet a dojet kamkoliv po Evropě, po dálnicích bez placení, trajekty přes moře a jiné zajímavosti/
**
Tomu všemu s Favoritem předcházelo mnoho let předtím, kdy se u nás o novém voze s motorem vpředu a také předním náhonem jen spekulovalo a postupně padal pod stůl jeden projekt za druhým. Od Škody 720 přes mnohé další. Až tedy s projektem 781 to konečně vypadalo, že by to i v Československu mohlo vyjít. Mé duševní napětí kdy to bude a jak to bude vypadat rostlo s dalšími nesplněnými a odsouvanými termíny vývoje. Léta stále běžela ale nakonec to přece jen Hrdlička dotáhl do zdárného konce.
V září roku 1987 v Brně na Veletrhu, na oficiálním představení vozu veřejnosti - mé tehdejší nadšení poněkud opadlo, neboť bylo vidět, že ten vůz je na mé nároky dost malý. A kombi verze byla ještě tou dobou v nedohlednu. Další rána byla cena - 84.600,- Kčs. To je i dnes nepoměr, tehdy to pro mne znamenalo pochopit realitu - jako maník někde v IT za průměrný plat, více se v tomto oboru tehdy nevydělávalo, jsem si dokázal spočítat, že běžným způsobem se k tomu autu nedostanu. Šetřit nelze na všem a ani babiččiny peníze na tohle nestačily. Změnil jsem zaměstnání. Pak už bylo myslitelné, ale i tak dlouhý boj. Jojo, byli lidé a profese i tenkrát, co s tím neměli problém, ale já z rodiny postižené osudem z roku 1968 jsem byl stále někde na začátku. Jak jsem to udělal, šel jsem v Praze jezdit s busem. V roce 1989 ještě za Gusty Popelníka, 7 tisíc čistá ruka hned zkraje, a později 10 a 12 klacků. Ale to už sem dnes nepatří. V každém případě s přepočtem o jednu nulu to znamená dnes pro řidiče busu brát 70 kilo peněz, to má asi málokdo. Jezdil jsem jezdil a dával modré i zelené papírky na hromádku. Počítače jsem hodil na dlouhý čas za hlavu a říkal si, proč já blbec jsem v patnácti létech řekl otci, že se automechanikem učit nepůjdu, páč jsem jako kluk od mala pod autem měl šmíru a špíny a starých aut dost, tedy plné zuby. Nastupující výpočetní technika a první procesory - to byla jiná planeta stejně jako jsem v roce 1969 viděl přistání Apolla 11 na měsíci. Asi tak. Nojo, ale člověk se k těm kořenům nakonec i třeba nevědomky vrátí.. tady se to nejen s Favoritem potvrzovalo.
V únoru 1990 jsem jej objednal a 28.6. 1990 jsem zajel ještě ve 120 do Hostivaře a vůz koupil, přebral a přivezl domů. 120 zůstala jako přebytek ten den stát tam a poté skončila v bazaru. /tedy měla jen 39 tis. km a byla 3 léta v provozu/.
Favorit 136L, barva - Apollo, příplatková, tu jsem sice nechtěl protože lepší se mi zdála bílá, na silnici je lépe vidět, ale jiná barva s motorem 136 tam ten den nebyla. A toto byl exportní vůz do Německa, který skončil zde a tak mi ho kolega z Felicia klubu, který tam pracoval, rezervoval. Favorit 136L v barvě Apollo byl tedy doma, všechno napětí z dlouhých let strádání s motory vzadu, kdy do těch auto nešlo nic pořádně naložit pominulo. Páté dveře kufru měly a mají nespornou výhodu, naložit se dá hodně a vézt třeba i s otevřeným zadním víkem, není problém. A tak začala má cesta s Favoritem, přední náhon jsem si osahal po týdnu, bylo to ono a na můj styl jízdy padl jako ulitý a velmi dobře se výkonově projevoval na všech silnicích a trasách kde jsem jezdil a kam jsem směřoval.

Auto je doma a tak se jede s dětmi na dovolenou pod stan na Českou Kanadu ke Kunžaku. Bylo tam slušné prostředí, ale ten rok voda v rybníku Komorník nebyla ke koupání - na rakouských jezerech za Lincem to vypadá úplně jinak si říkám.
Tak jsem to tam zabalil a mazal do Jindřicháče vyřídit si pojistku na cestu za hranice všedních dnů.
Byly akorát otevřeny hranice a s pouhým pasem se dalo projet kamkoliv na rozdíl od dob minulých před rokem 1989. A proto plnou nádrž benzínu Super96, byl za 9 korun a všechno bylo řešitelné. Ráno jsme vyjeli směrem na Novou Bystřici, přechod Grametten a pak již rovnou někam k jihu na Freistadt. A na Linec, skutečná dálnice tehdy byla až dole u Dunaje, hlavně se neplatilo, žádné známky, žádné mýto. Bylo to vše velmi příjemné a nebyl žádný velký provoz, byla sobota a rekreační nálada. Na jezerech /Traunsee-Attersee/ jsem zahlédl směrovku na Dachstein, Ještě kousek a pojedeme na Halstatt, přes Bad Ischl. Tam se ještě tehdy jezdilo centrem, takže i kolem letní rezidence císaře Františka Josefa I. zvané Kaiservilla.
Dojeli jsme poté do městečka Gosau a shlédli tu alpskou horskou krajinu přímo pod masívem Dachsteinu, modravé jezero a štíty hor. Tak se to bude ono, si říká, z Prahy jen 400 km a Alpy jsou na dosah, horské tůry to bude jiná káva než Krkonoše. V jezeru Attersee byla nádherná koupel a skvostná voda, tyrkysová průzračnost. Na promenádě u jezera, kde jsem parkoval mezi jinými vozy se nesl hovor policejní hlídky jedoucí okolo - " Oho - das ist neu Skoda wagen."
A tak to vypadalo, že s tím naším vozem to v Evropě bude bezproblémové a celkem přijatelné. Jo lidičky, na dálnicích žádná brzda provozu, auto jelo a spotřeba nízká, žádné závady ani záruční problémy a těžkosti. Z Dachsteinu jsem jel domů s nadějí, že tu Evropu konečně procestuji jak chci já a brzo.
Ve 136L byly z výroby místo otáčkoměru jen hodiny Prim, sice quartzové, ale na co mi budou hodiny, ty mám na ruce, já potřebuji otáčkoměr, aby to mělo i v prostoru za volantem nějaké grády. S motorem problém nebyl, těch papírových 62,5 koně bylo velmi ochotných a auto jezdilo, tedy nakonec spíše létalo s cestovním průměrem, o kterém se mi předtím ani nezdálo. Dost času a kilometrů jsem tehdy v těch letech strávil na silnicích z Prahy na Kolín a dál na Čáslav, Chrudim a Vysoké Mýto. Silnice I.třídy, tehdy dokonalé hladké, v obcích a městech žádné radary, přes obec byla 60 v denní době a 90 bylo povoleno jet v noci v době 23.00 až 05.00 ráno. Navíc policie, pátá bé, /VB/ nic takového elektronického na sledování neměla a na silnicích se mimo nehod skoro vůbec nevyskytovala. Byli rádi, že po Listopadu jsou nějak trpěni. Byl to zlatý věk jízdních průměrů, na Kolínské výpadovce, kde jsou v pohodě tři jízdní dráhy, vejdou se tři auta vedle sebe, jsem vždy už od Úval jel v levém pruhu a stále předjížděl. Lidi jezdili tak s bídou kolem 85 a měli skoro samé škodovky, nějaký trabant, sem tam žigul s kloboukem. Skutečných auto silnějších než Favorit bylo málo nebo to byly plečky dovezené z Německa v bídném stavu. Ten styl se nazývá po italsku - "Tutti sinistra". Stále vlevo. A nejlepší to bylo přes noc, také jsem tak jezdil, velký pozor bylo ale důležité dávat na tehdejší nákladní dopravu, skladba vozů byla v tehdejší době socialistické panoptikum. Mates 706, Liazky100, Tatry 148, Pragovky V3S a S5T, Avie, do toho sem tam Ifa i Robur. Jezdily velmi pomalu, člověk je hned dojel a musel fakt brzdit. Jely tak 50-60 s bídou, do kopce na Podhoře za Čáslaví i méně, jen občas více ale zejména ošklivě až neskutečně kouřily z výfuků. Největší dusivý smradlák je nafťák Avie, to jsem dýchal velmi nerad. Tfuj.
Otáčkoměr jsem si nakonec musel koupit jako doplněk v Autosportu v Jindřišské v Praze. Auto bylo v záruce, těžko se hrabat do elektriky, zadal jsem to firmě Papoušek v Opletalce. Co k tomu říci, rok 1990, hrůza a děs, to bych se musel vyjádřit neslušně. No udělali výměnu, ale nezapojili to správně nebo spíše vůbec, na to jsem si musel při předání přijít sám a ten technik zíral jak trubka. Zbylé hodiny Prim z vozu mám doma někde v krabici dodnes. Bohužel je to mimo snad ještě faktury za nový vůz jediné, co mi z tehdejšího vozu zbylo. Jiné věci k vylepšení vozu jsem nepotřeboval ani rádio. Auto stále venku na parkovišti a jak známo rádia se kradla, což se mi na předchozím voze stalo a tak jsem poškození vozu nějakým dementem nechtěl riskovat.
S otáčkoměrem v zorném poli bylo celkem logické, že člověk mrkne a ví, že leccos ještě může, i když to občas točí více než je zdrávo nebo je nutné. Nádhera u tohoto vozu byla jednička, na semaforech řádný odpich a další kvalty už padaly samy. Fakt tedy je, že tento jen mírně vylepšený motor OHV se mi původně zdál krok málo kupředu, člověk by v tom rád viděl alespoň OHC jak bylo již dávno u jiných značek běžné, ale nakonec když jsem s tím začal jezdit byl jsem rád, že to vůbec vyrobili s novou osmikanálovou hlavu a že to má naštěstí zcela jiné jízdní parametry než stodvacítka. Tu jsem měl před Favoritem, auto bylo také nové, jezdilo dobře, ale tohle byla už tehdy jiná třída. Zkrátka, přechod z auta s motorem vzadu do tohoto modelu, kde se řídil a jezdil zcela intuitivně se zdařil a já byl navýsost spokojen.
Taková poslední událost, kterou mám v živé paměti, je předvánoční nákup a jízda do Regensburgu v Německu. Není to moc daleko, ale v zimě v prosinci už je brzy tma a tak než jsme procourali centrum a něco i nakoupili tak už jsme odjížděli za tmy. Na hranice nebylo daleko, asi jen nějakých 70 km, ale po nic moc silnicích nebylo radno moc pospíchat, nakonec padal i sníh s deštěm, tak to bylo docela náročné. A ještě posádka-rodina chtěla už být rychle doma. Jenže dálnice v tomto směru žádná nebyla a u nás už vůbec ne. Směr Folmava, pak už v hluboké tmě někde za Domažlicemi - na rovném lesním úseku, jsem ztlumil světla a sundal nohu z plynu, minulo protijedoucí auto, ale já tam předtím na silnici přede mnou viděl něco divného. Něco tam nepatřilo a hned jsem si znovu posvítil dálkovými světly - ach ouvej - dva zelené body přímo na silnici, zvěř. Brzdím motorem i kotouči, tak nějak usilovně a plynule, silnice byla mokrá a černá, fascinovaná a oslněná srna se ani nehnula až když se mi podařilo zastavit tak metr před ní. Měl jsem toho dost, a zvířátko nyní již zachráněné se otočilo a zmizelo do příkopu v lesní tmě. Manželka se vzbudila a zase bylo ve voze pozdvižení, ještě že jsem tu chudinku nepřejel, ale že by srážku asi těžko dal Favorit nebo nakonec i my ve voze, to jí moc netrápilo.
Rok 1990 byl pryč, na další v létě 1991 bylo sice ještě brzy, ale už bylo jasné co bude. Pojedeme do Dánska. A přes moře. Favorit měl v Dánsku premiéru a tohle byla příležitost začít projíždět Evropou.

* Malá vsuvka, že to zase nebylo vše tak moc OK a bez problému. Sebestřednost za volantem zásadně škodí proto je vždy dobré a rozumné udržet jízdu v mezích dříve než je pozdě nebo zbytečný problém. Četl jsem dnes na netu nějaké nehody, bohužel smrťáky, přitom jsem si najednou vzpomněl, že já jsem tomu s tehdy skoro ještě novým vozem vlastně dal také pěkně na frak. Takže co - no švihám to na Barrandov, byly tam tehdy běžné dva pruhy pro všechny, ale doprava silná a stále plno. V levém pruhu se cpaly i autobusy, tak ona linka 128 tehdy byla nejenom vytížená, protože od metra na Smíchově tramvaj ještě nebyla, ale hlavně busy jezdily ve velkém počtu jeden za druhým. Jeden jsem tak dojel a těch jeho 65 nebo tak nějak se mi nechtělo moc držet, tak jsem na něj houkal co to šlo, svítil a tak až nakonec šofér uhnul. Hned jsem na to šlápl a spěchal do křižovatky, kde ještě držela na semaforu zelená. Bohužel já jsem vlastně původně přes ten bus neviděl co tam v jízdní dráze je - leží a když jsem sledoval barvu na světlech tam jaksi uniklo že přímo v jízdní dráze leží dlažební kostka. Ta střední, z vějířovité dlažby, autobusák to jistě viděl a rád uhnul, já a ne a tak jsem to trefil, aniž bych tušil, levým předním kolem naplno. Zadní jen škrtlo, strašná rána a můj předek skočil jako koza. Křižovatku jsem ještě projel, ale dál to nešlo. Guma na předku prázdná, zničená, disk to samé. Tak jsem místo spěchu musel vyměnit gumu na hevírku na téhle totálně ucpané komunikaci, v plném provozu kdy každý auťák a jeho vzduchový pytel mi s autem lomcoval a já se modlil, aby ten hever na té nakloněné silnici nesjel a nebylo to v Prčicích úplně. Bohužel jen gumou a diskem to neskončilo, auťák táhl doleva a jak mi řekl maník poté v servisu na zvedáku - Ty máš ohnuté rameno přední, to levé, to se reklamovat nedá. Musel jsem chtě nechtě zajet za strejdou do Dobrovic u Boleslavi, říci o co jde a zajít s ním na 3.bránu. Tam zakoupit nové rameno v prodejně pro zaměstnance a pak zase mazat do Prahy. No byla to anabáze a něco to stálo. Ale nebyla to naštěstí žádná finanční vražda, pak už jsem byl asi fakt klidnější, ono přece jen nějaké ty závodní saze do běžného sériového vozu nepatří.
Klídek se mi nakonec vyplatil v příhodě noční se srnou na silnici, jak je popsáno výše.
*
Rok 1991 s Favoritem se ukázal jako nejlepší automoto sezóna v mém životě. Začalo to právě informací, že v Dánsku bude setkání a sraz škodovkářů. V nějakém kempu u Kodaně. Začal jsem hned po Vánocích korespondovat Dánským Škodaklubem. Člověk musel oprášit léta moc nepoužívanou školní angličtinu a sestavit jakýsi dopis do neznámého prostředí a pro mne tehdy ještě také neznámé lidi. Ale mně na tom všem vlastně fascinovalo to, že konečně po nějakých cca 25 letech je možné i pro nás z Československa uskutečnit něco, o čem jsem ještě jako kluk čítával jen ve Světe motorů. Srazy motoristů jedné značky, mraky nadšenců značek Renault nebo Peugeot ve Francii nebo brouků v Německu. A právě to Dánsko mi přišlo jako příhodné a příjemné zároveň. Navíc romantika spojená s cestou přes moře, trajektem, což v roce 1991 nebyla zrovna pro nás suchozemce běžná záležitost.
V naší zemi tehdy po roce 1989 a po uplynutí roku 1990 došlo k velkým posunům, ale i tak jsem si musel vše zařídit a v podstatě na blind. Nejhorší z dnešního hlediska byla nemožnost platit cokoliv v zahraničí nebo do zahraničí naší měnou. Koruna byla ještě na východním indexu a naše peníze byly na západě bezcenné. Na platbu faktury do Dánska bylo zapotřebí vlastnit devizové konto. To se dalo založit tehdy jen u Komerční banky a na původ mých německých marek se ale již nikdo naštěstí neptal. Stát ty prachy potřeboval a my tu finanční kredibilitu také. Horší realita byla jen to, že všechny poplatky a úpisy z takového konta se děly samozřejmě ve měně, kterou byl ten účet založen. Tedy v DM.
Lidový přepočet byl tehdy asi tak 20 korun na jednu marku. To je celkem důležitá veličina, jak se k tomu dostanu ještě v dalších popisech mých cestovních anabází a příběhů.
Nicméně tehdy během zimy se mi to podařilo zvládnout a poukázat do Dánska požadované ceny.
Jenže před námi bylo ještě celé jaro, a tak jsem vůz ne sice testoval, ale najezdil u nás další tisíce kilometrů, protože přišlo mi to důležité. Ale auto bylo dobré, funkční a spolehlivé. Neviděl jsem tu cestu dalekou jako problém. Co ale byl problém, jak se ukázalo až cestou v Německu, bylo to, že osoba sedící ne cestách vedle řidiče, tedy Mitfahrerin, manželka vlastní, jaksi nedosahovalo ani mého nadšení ani motoristických znalostí a ani základní snahy navigátorství. Ovšem jak jsem předeslal, to vše i tak vyvážilo to nejdůležitější a to byla pro mne i pro tehdy naše menší kluky plavba trajektem, cesta lodí s naším autem přes moře do ciziny. To byl základ celého zájezdu. Cesta nám začala koncem května a 1/6 nám odplouval trajekt z německého přístavu Kiel. Z Prahy do Kielu je to řádově 850 km....
/další bude/
**
Lovím z roku 90/91 pár fotek, ale jsou černobílé, dávnověk, tak nevím, jestli to někoho zaujme. Ale co.


Fanda Klofanda - komentáře:

14:49:31
10.06.2021
Tom Troll
Povídání super 1
19:09:50
09.06.2021
Fire
Parádní povídání3
14:37:56
09.06.2021
U-Geen
ty fotky bys mel davat do fotek k autu, ne do komentaru
Extreme Tyres