Fanda Klofanda

Favorit - po letech tehdy konečně škodovka s motorem vpředu.

Favorit trochu jinak než tu všichni ladiči chápou, takže běžná třináctistovka, čtyřválec pro pohodlnou jízdu, kdysi funglovka, dnes nostalgický stroj pro jízdu krajinou všedního dne.

**

Fanda Klofanda je nostalgie, 135, garážovka na výlety, dávný Favouš 136, kterého jsem vlastnil v letech 1990-93 a s kterým jsem v roce 1991, tedy letos přesně před 30 lety vyrazil na ŠkodaTour do Dánska, již není u nás doma a ani mezi živými. Klofanda zase má historii, která je také docela slušná. Snad s těmi dojmy a zážitky z dávných let to půjde dohromady. Díky všem za pochopení.



Díl 1

Napřed tedy ten Favorit 136 a jak to bylo - /aby to bylo správně pochopeno, jde o zážitky z let 1990-93, kdy se s tímto novým a bezproblémovým vozem dalo jet a dojet kamkoliv po Evropě, po dálnicích bez placení, trajekty přes moře a jiné zajímavosti/

Můj dávný Favorit 136L z roku 1990, můj již od 70. let vysněný československý automobil s motorem vpředu a pátými dveřmi - již není u nás doma a ani mezi živými. Proto jsem si po dlouhých letech poněkud osobních peripetií usmyslel nostalgii. Fanda Klofanda má již dobrá léta za sebou, ale ještě žije a jeho historie ještě přijde ke slovu. Snad vás tady tedy nebudu moc unavovat ani dráždit aby to šlo zde s mými dojmy a zážitky z dávných let dohromady. Přece jen – Řidič - ten tvrdý chleba má. Děkuji všem na tomto fóru za pochopení a aby to bylo správně pochopeno, jde o mé osobní zážitky z jízd u nás i po Evropě, kam jsme se od léta 1990 mohli vydat přes již otevřené hranice jen s pasem a pár penězi. Nebylo těch peněz mnoho, ale tehdy s novým autem bylo možno dojet bezproblémově kamkoliv. Dálnice se neplatily a tak jediným limitem byly ujeté kilometry.

Tomu všemu s mým Favoritem předcházelo mnoho let předtím, kdy se v naší zemi o novém voze s motorem vpředu a také předním náhonem jen spekulovalo a postupně padal pod stůl jeden projekt za druhým. A jedna naděje za druhou. Od Škody 720 přes mnohé další. Až tedy s projektem 781 to konečně vypadalo, že by to i v Československu mohlo vyjít. Mé duševní napětí kdy to bude a jak to bude vypadat rostlo s dalšími nesplněnými a odsouvanými termíny vývoje. Léta stále běžela, ale nakonec to přece jen pan ing. Hrdlička dotáhl do zdárného konce.

V září roku 1987 jsem byl v Brně na Veletrhu, na oficiálním představení vozu veřejnosti - mé tehdejší nadšení poněkud opadlo, neboť bylo vidět, že ten vůz je na mé nároky dost malý. Měl jsemvhlavě původní velikost a rozměrty 720, tohle bylo trochu přikrčené. A kombi verze, tedy Forman, byla ještě tou dobou v nedohlednu. Další ranou pro mne byla cena - 84.600,- Kčs. To je i dnes nepoměr, tehdy to pro mne znamenalo pochopit realitu - jako pracující v IT za průměrný plat, více se v tomto oboru tehdy nevydělávalo, jsem si dokázal spočítat, že běžným způsobem se k tomu autu nedostanu. Šetřit nelze na všem a ani babiččiny peníze na tohle nestačily. Změnil jsem zaměstnání. Pak už bylo myslitelné, ale i tak mi nastal dlouhý boj. Jojo, byli lidé a profese i tenkrát, co s tím neměli problém, ale já z rodiny postižené osudem z roku 1968 jsem byl stále někde na začátku.

V roce 1989 ještě za Gusty jezdil jsem pak busem stále a dával tu sumu na hromádku. Počítače jsem hodil na dlouhý čas za hlavu a říkal si, proč já blbec jsem v patnácti létech řekl otci, že se automechanikem učit nepůjdu, protože jsem jako kluk od mala pod autem měl šmíru a špíny a starých aut dost, tedy plné zuby. Nastupující výpočetní technika a první procesory - to byla jiná planeta stejně jako jsem v roce 1969 viděl přistání Apolla 11 na Měsíci. Asi tak. Nojo, ale člověk se k těm kořenům nakonec i třeba nevědomky vrátí. Tady se mi to nejen s Favoritem potvrzovalo.

V únoru 1990 jsem jej objednal a 28.6. 1990 jsem zajel do Hostivaře a vůz koupil, přebral a přivezl domů. Favorit 136L, barva - Apollo, příplatková, tu jsem sice nechtěl protože lepší se mi zdála bílá, na silnici je lépe vidět, ale jiná barva s motorem 136 tam tehdy nebyla. A toto byl exportní vůz do Německa, který skončil zde a tak mi ho kolega z Felicia klubu, který tam pracoval, rezervoval. Favorit 136L v barvě Apollo byl tedy doma - všechno napětí z dlouhých let strádání s motory vzadu, kdy do těch auto nešlo nic pořádně naložit, pominulo. Páté dveře to bylo něco, měly a mají nespornou výhodu, naložit se dá hodně a vézt třeba i s otevřeným zadním víkem, není problém. A tak začala má cesta s Favoritem, přední náhon jsem si osahal po týdnu, bylo to ono a na můj styl jízdy padl jako ulitý a velmi dobře se výkonově projevil na všech silnicích a trasách kde jsem jezdil a kam jsem směřoval.

Léto 1990, auto je doma a tak se jede s dětmi na dovolenou pod stan. Na Českou Kanadu ke Kunžaku. Bylo tam slušné prostředí a ceny mírné. Ale ten rok voda v rybníku Komorník nebyla ke koupání - na rakouských jezerech v oblasti Solné komory /Salzkammergut/ za Lincem to vypadá úplně jinak si říkám. Tak jsem to tam zabalil a mazal do Jindřichova Hradce vyřídit si pojistku na cestu za hranice všedních dnů. Byly tehdy akorát otevřeny hranice a s pouhým pasem se dalo projet kamkoliv na rozdíl od dob minulých před rokem 1989. A proto plnou nádrž benzínu Super96 za 9 korun a všechno bylo řešitelné. Ráno jsme vyjeli směrem na Novou Bystřici, přechod Grametten a pak již rovnou někam k jihu na Freistadt. A na Linec, skutečná dálnice tehdy byla až dole u Dunaje, ale hlavně se neplatilo, žádné známky, žádné mýto, jen důrazná zmínka – Recht Fahren, Jezděte vpravo. Bylo to vše velmi příjemné a nebyl žádný velký provoz, byla sobota a rekreační nálada. V jezeru Attersee /na starých mapách Kammersee/ byla nádherná koupel a skvostná voda, tyrkysová průzračnost. Na promenádě u jezera, kde jsem parkoval mezi jinými vozy, se nesl hovor policejní hlídky jedoucí okolo - " Oho - Das ist neu Skoda Wagen."

Na jezerech jsem zahlédl směrovku na Dachstein. Tak tedy ještě kousek a pojedeme na Halstatt přes Bad Ischl. Tam se ještě tehdy jezdilo centrem, takže i kolem letní rezidence císaře Františka Josefa I. zvané Kaiser Villa. Dojeli jsme poté do městečka Gosau a shlédli tu alpskou horskou krajinu přímo pod masívem Dachsteinu, modravé jezero a štíty hor. Tak to bude ono, si říkám, z Prahy jen 400 km a Alpy jsou na dosah. Horské túry zde to bude jiná káva než Krkonoše. A tak to vlastně hned zkraje v Rakousku vypadalo, že s tím naším novým vozem to v Evropě bude bezproblémové a celkem přijatelné. Jo lidičky, na dálnicích žádná brzda provozu, auto jelo fest a spotřeba nízká, žádné závady ani záruční problémy a těžkosti. Z Dachsteinu jsem jel domů s nadějí, že tu Evropu konečně procestuji tak jak chci já a brzo.



V mém Favoritu 136L byly z výroby místo otáčkoměru jen hodiny Prim, sice quartzové, ale na co mi budou hodiny, ty mám na ruce, já potřebuji otáčkoměr, aby to mělo i v prostoru volantu nějaké grády. S motorem problém nebyl, těch papírových 62,5 koně bylo velmi ochotných a auto jezdilo, tedy nakonec spíše létalo s cestovním průměrem, o kterém se mi předtím v embéčku a stodvacítce ani nezdálo. Dost času a kilometrů jsem tehdy v těch letech strávil na silnicích z Prahy na Kolín a dál na Čáslav, Chrudim a Vysoké Mýto. To byla povinná trasa k babičce, ovšem veškeré hlavní silnice tehdy byly v dobrém stavu, v obcích a městech žádné radary, přes obec byla 60 v denní době a 90 bylo povoleno jet v noci v době 23.00 až 05.00 ráno. Navíc policie, tedy pátá bé, /VB/ nic elektronického na sledování neměla a na silnicích se mimo nehod skoro vůbec nevyskytovala. Byli rádi, že po Listopadu 89 jsou nějak trpěni. Byl to zlatý věk jízdních průměrů, na Kolínské výpadovce, kde jsou v pohodě tři jízdní pruhy na vejdou se tam tři auta vedle sebe, jsem jel vždy už od Úval v levém pruhu a stále předjížděl. Lidi jezdili tak s bídou kolem 80 a měli skoro samé škodovky, nějaký trabant, sem tam žigul s kloboukem. Skutečných auto silnějších než Favorit bylo málo nebo to byly plečky dovezené z Německa v bídném stavu. Ten styl se nazývá po italsku - "Tutti Sinistra", tedy Stále Vlevo. A nejlepší to bylo přes noc, také jsem tak jezdil, velký pozor bylo ale důležité dávat na tehdejší nákladní dopravu, skladba vozů byla v tehdejší době stále ještě socialistické panoptikum. Liazky, Tatry, Pragy V3S a S5T, Avie, do toho sem tam Ifa a Robur. Jezdily velmi pomalu, člověk je hned dojel a musel fakt brzdit. Jely tak 50-60 s bídou, do serpentiny a kopce na Podhoře za Čáslaví i méně, jen občas více, ale zejména ošklivě až neskutečně kouřily/čoudily/ z výfuků. Největší dusivý a opravdový smradlák je naftový motor Avie, to jsem dýchal velmi nerad. Fuj.

Otáčkoměr jsem si nakonec musel koupit jako doplněk v Autosportu v Jindřišské ulici v Praze. Auto bylo v záruce, těžko se hrabat do elektriky, zadal jsem to firmě Papoušek v Opletalce. Co k tomu říci, rok 1990, hrůza a děs, to bych se musel vyjádřit neslušně. No udělali výměnu, ale nezapojili to správně nebo spíše vůbec, na to jsem si musel při předání přijít a zapojit sám a ten technik na mně zíral jak trubka. Fakt zážitek. Zbylé hodiny Prim z vozu mám doma někde v krabici dodnes. Bohužel je to mimo snad ještě faktury za nový vůz jediné, co mi z tehdejšího vozu zbylo. Jiné věci k vylepšení vozu jsem nepotřeboval ani rádio. Auto stálo venku na parkovišti a jak známo rádia se kradla, což se mi na předchozím voze stalo a tak jsem poškození vozu nějakým dementem nemínil riskovat.

S otáčkoměrem v zorném poli bylo celkem logické, že člověk mrkne a ví, že leccos ještě může, i když to občas točí více než je zdrávo nebo je nutné. Nádhera u tohoto vozu byla jednička, na semaforech řádný odpich a další kvalty už padaly samy. Fakt tedy je, že tento jen mírně vylepšený motor OHV se mi původně zdál krok málo kupředu, člověk by v tom rád viděl alespoň OHC, jak bylo již dávno u jiných značek běžné, ale nakonec když jsem s tím začal jezdit byl jsem rád, že to vůbec vyrobili s novou osmikanálovou hlavou a že to má naštěstí zcela jiné jízdní parametry než stodvacítka. Tu jsem měl před Favoritem, auto bylo také nové, jezdilo dobře, ale tohle byla již tehdy jiná třída. Zkrátka, přechod z auta s motorem vzadu do tohoto modelu s přední poháněnou nápravou, kde jsem se řídil a jezdil zcela intuitivně, se zdařil a já byl navýsost spokojen.

Taková jedna událost za volantem, kterou mám v živé paměti, je předvánoční nákup a jízda do Regensburgu v Německu. Není to moc daleko, ale v zimě v prosinci už je brzy tma a tak než jsme prochodili centrum a něco i nakoupili tak už jsme odjížděli za tmy. Na hranice nebylo daleko, asi jen nějakých 70 km, ale po nic moc silnicích, nějakých dvojkách, nebylo radno moc pospíchat, nakonec padal i sníh s deštěm a tak to bylo docela náročné. A ještě posádka - rodina chtěla už být rychle doma. Jenže dálnice v tomto směru žádná nebyla a u nás už vůbec ne. Směr Folmava, pak už v hluboké tmě u nás někde za Domažlicemi - na rovném lesním úseku v dálce protijedoucí auto, ztlumil jsem světla a sundal nohu z plynu, minulo protijedoucí auto, ale já si všiml ještě něčeho - předtím jsem na silnici před sebou viděl něco divného. Něco tam nepatřilo a hned jsem si znovu posvítil dálkovými světly - ach ouvej - dva zelené body přímo na silnici, zvěř. Brzdím motorem i kotouči, tak nějak usilovně a plynule, silnice byla mokrá a černá. Fascinovaná a oslněná srna se ani nehnula až když se mi podařilo zastavit asi tak metr před ní. Měl jsem toho dost, a zvířátko, nyní již zachráněné, se otočilo a zmizelo skokem do příkopu v lesní tmě. Manželka se vzbudila a zase bylo ve voze pozdvižení, ještě že jsem tu chudinku nepřejel, ale že by tu srážku asi těžko dal Favorit nebo nakonec i my ve voze, to jí moc netrápilo.



Rok 1990 byl pryč a na další v létě 1991 bylo sice ještě brzy, ale už bylo jasné co bude. Pojedeme do Dánska. A přes moře. Favorit se již v Dánsku a díky dánskému Škodaklubu prezentoval a my jsme tak měli zajímavé možnosti další tovární prezentace. Zúčastnit se týdenního kempu u Svendborgu v Dánsku, byla příležitost začít projíždět Evropou.

Takže ten první půlrok s novým Favoritem byl více než dobrý, něco jsem odjezdil, něco i zažil a hlavně auto jelo a stále fungovalo na výbornou. Ještě maličkost- povinné ručení, platil jsem na rok 1990, tedy jen od 28/6 do konce roku, tehdy 108,- Kč. Žádné tisíce jako dnes, jen takovou drobnost.



**

Malá vsuvka, že to zase nebylo vše tak moc OK a bez problému. Sebestřednost za volantem zásadně škodí a proto je vždy dobré a rozumné udržet jízdu v mezích dříve než je pozdě nebo vznikne zbytečný problém. Četl jsem dnes na netu nějaké nehody, bohužel smrťáky, přitom jsem si najednou vzpomněl, že já jsem tomu s tehdy skoro ještě novým vozem vlastně tomu dal také pěkně na frak. Takže co - no švihám to na Barrandov, byly tam tehdy běžné dva pruhy pro všechny, ale doprava silná a stále plno. V levém pruhu se cpaly i autobusy, tak ona linka 128 tehdy byla nejenom vytížená, protože od metra na Smíchově tramvaj ještě nebyla, ale hlavně busy jezdily ve velkém počtu jeden za druhým. Jeden jsem tak dojel a těch jeho 65 nebo tak nějak se mi nechtělo moc držet, tak jsem na něj houkal co to šlo, svítil a tak až nakonec šofér uhnul protože odbočoval vpravo do sídliště. Hned jsem na to šlápl a spěchal do křižovatky, kde ještě držela na semaforu zelená. Bohužel já jsem vlastně původně přes ten bus neviděl co tam v jízdní dráze je - leží - a když jsem sledoval barvu na světlech tam mi jaksi uniklo, že přímo v mé jízdní dráze leží dlažební kostka. Ta střední, z vějířovité dlažby, autobusák to jistě viděl a rád uhnul, já a ne a tak jsem to trefil, aniž bych tušil, levým předním kolem naplno. Zadní jen škrtlo, strašná rána a můj předek skočil jako koza. Křižovatku jsem ještě projel, ale dál to nešlo. Guma na předku prázdná, zničená, disk to samé. Tak jsem místo spěchu musel vyměnit gumu na hevírku na téhle totálně ucpané komunikaci, v plném provozu, kdy každý auťák a jeho vzduchový pytel mi s autem lomcoval a já se modlil, aby ten hever na té nakloněné silnici nesjel a nebylo to v Prčicích úplně. Bohužel jen gumou a diskem to neskončilo, auťák táhl doleva a jak mi řekl maník poté v servisu na zvedáku - Ty máš ohnuté rameno přední, to levé, to se reklamovat nedá. Musel jsem chtě nechtě zajet starým embéčkem za strejdou do Dobrovic u Boleslavi, říci o co jde a zajet s ním na 3.bránu do fabriky, tehdy ještě stále československé. A tam tehdy ve výběhové prodejně dílů pro zaměstnance zakoupit nové rameno a pak zase mazat do Prahy. Pak teprve do Karlína na dílnu. No byla to anabáze a něco to stálo, ale nebyla to naštěstí žádná finanční vražda, přední rameno za dvě stovky, pak už jsem byl asi fakt klidnější, ono přece jen nějaké ty závodní saze do běžného sériového vozu nepatří. Klídek se mi nakonec vyplatil v příhodě noční se srnou na silnici, jak je popsáno výše.



Rok 1991 s Favoritem se ukázal jako nejlepší auto-moto sezóna v mém životě. Začalo to právě informací, že v Dánsku bude setkání a sraz Škodovkářů. V nějakém kempu u Kodaně. Začal jsem hned po Vánocích korespondovat s dánským Škodaklubem. Člověk musel oprášit léta moc nepoužívanou školní angličtinu a sestavit jakýsi dopis do neznámého prostředí a pro mne tehdy ještě také neznámé lidi. Ale mně na tom všem vlastně fascinovalo to, že konečně po nějakých cca 20 letech je možné i pro nás z Československa uskutečnit něco, o čem jsem ještě jako kluk čítával jen ve Světě motorů. Srazy motoristů jedné značky, mraky nadšenců značek Renault nebo Peugeot ve Francii nebo brouků v Německu. A právě to Dánsko mi přišlo jako příhodné a příjemné zároveň. Navíc romantika spojená s cestou přes moře, trajektem, což v roce 1991 nebyla zrovna pro nás suchozemce běžná záležitost.

V naší zemi tehdy po roce 1989 a po uplynutí roku 1990 došlo k velkým posunům, ale i tak jsem si musel vše zařídit a v podstatě na blind. Nejhorší z dnešního hlediska byla nemožnost platit cokoliv v zahraničí nebo do zahraničí naší měnou. Koruna byla ještě na východním indexu a naše peníze byly na západě bezcenné. Na platbu faktury do Dánska bylo zapotřebí vlastnit devizové konto. To se dalo založit tehdy jen u Komerční banky a na původ mých německých marek se ale již nikdo naštěstí neptal. Stát ty prachy potřeboval a my tu finanční kredibilitu také. Horší realita byla jen to, že všechny poplatky a úpisy z takového konta se děly samozřejmě ve měně, kterou byl ten účet založen. Tedy v DM. Lidový přepočet byl tehdy asi tak 20 korun na jednu marku. To je celkem důležitá veličina, jak se k tomu dostanu ještě v dalších popisech mých cestovních anabází a příběhů. Nicméně tehdy během zimy se mi to podařilo zvládnout a poukázat do Dánska požadované ceny.

Jenže před námi bylo ještě celé jaro, a tak jsem vůz ne sice testoval, ale najezdil u nás další tisíce kilometrů, protože mi to přišlo důležité. Ale auto bylo dobré, funkční a spolehlivé. Neviděl jsem tu cestu dalekou jako problém. Co ale byl problém, jak se ukázalo až cestou v Německu, bylo to, že osoba sedící na cestách vedle řidiče, tedy Mitfahrerin, spolujezkyně a manželka vlastní, v jedné osobě, jaksi nedosahovalo ani mého nadšení ani motoristických znalostí a ani základní snahy o navigaci. Ovšem jak jsem předeslal, to vše i tak vyvážilo to nejdůležitější a to byla pro mne i pro tehdy naše menší kluky plavba trajektem, cesta lodí s naším autem přes moře do ciziny. To byl základ celého zájezdu. Cesta nám začala posledního května a 1/6 nám odplouval trajekt z německého přístavu Kiel. Z Prahy do Kielu je to řádově 850 km.... Jel jsem to na jeden zátah, od nás na Berlín a pak na severozápad k Hamburku a poté na přístavní město Kiel.



**

Lovím z roku 90/91 pár fotek, ale jsou černobílé, dávnověk, moc na tom vidět nebude tak nevím, jestli to někoho zaujme. Ale co. A ještě - tady by snad mohl být díl s textem Forman Miloš, 1997-2011, ale to je jen zatímní úvaha, uvidíme, protože i Forman vychází z původní konstrukční řady Favorita a spol.

**



Díl 2 - Favorit 135L Fanda Klofanda

Favorit 135L – dostal přezdívku Fanda Klofanda a je to nostalgie, Favorit 135L, spíše garážová záležitost nebo jen tak, na letní výlety a jízdu krajinou. Nic každodenního.



2015 – 2018

Setkal jsem se v těchto a předchozích letech s mnoha vozy Favorit, které různí motorističtí nadšenci zachraňovali z nejhoršího nebo také sehnali a zakoupili od původních majitelů, vůz s málo najetými kilometry, garážovaný, udržovaný a velmi zachovalý. Tak řečenou leštěnku.

To mi začalo v hlavě vrtat, ten Favorit se sehnat a koupit dá – ale musí to být kam uložit. Nemůže to stát někde venku jen tak venku, nenechavců a hlupáků je všude u nás plno, to nelze riskovat. I starý krám musí být chráněn tak, aby byl kdykoliv ve stavu v jakém jsem ho zanechal atd. Takže tím to začalo. Což o to, auto mohl mít člověk hned, bylo jich dost a i dost slušných, jiná věc byla ta garáž. Cena za slušnou garáž je vždy náročná, nebylo tomu ani před nějakými 5-6 lety, kdy jsem už měl auto vyhlídnuté a od majitelů slíbené. Ani jsem nepočítal, že cena bude moc vysoká. Šlo by v podstatě o z nouze ctnost, aby slušné auto neskončilo na vrakovišti. Garáž jsem nakonec sehnal, ale převoz vozu nechal až na jaro, až nebude na silnicích sůl. To je největší nepřítel automobilů a starších a starých pak obzvlášť.

Ovšem sliby chyby, na jaře 2016 se ukázalo, že si to ti lidé rozmysleli, a se svým autem se hned tak rozloučit nechtějí. Nu což, jaká pomoc, budu se tedy muset poohlédnout po jiném voze nebo co z toho vykoumám. Nekoumal jsem tak moc a nechal to v klidu dvě sezony uležet, protože i jiné situace a záležitosti se v životě vyskytnou a musí se vyřešit. Občas jsem sice na netu sledoval nabízené vozy, ale byly k mání jen Favority s motorem 135. To se mi moc nehodilo ani jsem 135 nechtěl. Ale po Novém roce 2018 jsem zahlédl v inzerátech vínový automobil Favorit, sice také jen 135, ale zato v podobě silně připomínající můj dávný vůz v provedení 136L. Tak to musím vidět, bazar byl v kousek od mého pracoviště a Favorit nebyl chycen korozí. Funkční až na baterii, tu mi do druhého dne dobili a tak jsem pro něj zajel, vůz zaplatil a hned usedl za volant. A odvezl do garáže. Byla to jízda s neznámým vozem v neznámém stavu v zimní tmě, kdy po čtvrté odpolední už není vidět, je zima a do garáže je více jak 100 km. Takový pokus pro dva - já a Favorit zase spolu. Štěstí bylo, že zrovna nebyl na silnicích sníh ani solená břečka a že se cestou nic zlého nepřihodilo, silnice byly téměř prázdné a ani čerti z páté bé nikde nestrašili /policajti/. Uložil jsem Favorita 135 do garáže a začal vyhlížet jarní sezonu. Už aby to bylo, protože auto mělo již na první pohled poměrně dost věcí – spíše tedy much – které se mi vůbec nelíbily. Všelijaký tuzing, pouze sjeté zimní gumy na discích ze Seata. A množství elektrických udělátek, které to celé vozidlo v mých očích jen degradovaly. Mínil jsem se toho postupně zbavovat a dát Favorita alespoň do přibližně původního stavu. Šlo to pomalu a těžce. Prvně jsem to vytáhl na jaře na silnici až když jsem zakoupil nové gumy a nakonec sehnal i nějaké původní disky. To se řešilo úplně prvotně a na to mi hned zjara padnul celý duben. Tak jsem pochopil, že to bude složitý a dlouhý boj, svézt se Favoritem dle mých vzpomínek a představ. V květnu se mi s tím vozem podařilo vyjet z garáže na zahradu, abych to vystříkal zespoda, protože v podbězích a spodku byla stará vrstva bláta, což tedy na autě zrovna není můj šálek čaje. Přitom se ukázalo, že zrovna odešel alternátor atd. Stav elektriky ve voze byla jedna velká zoufalost. Musel jsem to řešit přes odbornou dílnu, nechat vyházet vše, co tam nepatří a uvést kabeláž a přístroje do původního a funkčního stavu.

2018-2019 - Tato akce se pak nakonec protáhla od léta 18 až do jara 19, auto bylo u kamaráda v servisu a k tomu přibyla veškerá úprava a oprava interiéru, doplnění chybějícího nebo zprzněného vybavení, z čehož vybírám zejména demontáž sedaček z Felicie a montáž originál sedaček z Favorita, aby to byl skutečný Favorit. A protože se na voze dělalo jen ve volných chvílích, prošla mi časově i původní technická, takže se udělala tam nová a v dubnu 2019 jsem se zase vydal zpět do garáže a vůz prozatímně uklidit. Byla již funkční elektrika a nová TK. Ale s tím, že jsem ještě dostal seznam provozních vad a problémů, které bude v brzké době nutno odstranit a opravit. Bylo toho zase dost a při krátkodobých projížďkách kolem komína mi bylo jasné, že stav předních poloos a řízení za moc nestojí a že s plánovanou opravou to nebude vůbec jednoduché. Měl jsem v úmyslu to zase zadat, těžko se to dělá bez nářadí a bez pořádného zázemí. Nechal jsem to však zatím spát a kupoval postupně potřebné díly na další opravy.

2020 – to se nám bohužel rozmohl Kovid, takže z jarních plánů a opravy s autem nic nebylo a čekal jsem, co ze zdravotní situace bude. Původní dohoda už byla zase fuč a tak jsem v srpnu zaskočil do jiné dílny, kde se opravou aut kamarád zabývá a pokusil jsem se to nějak domluvit i když měl stále nabitý program a plný dvůr jiných aut. Naštěstí mi dal termín za 14 dní a tak jsem to tam k němu přivezl. Udělal mi na Fandovi poloosy, brzdy, řízení a další hromadu drobností, které se zase zrovna vyskytly. Fandu jsem odvážel v září 2020 a to již vypadalo skoro dobře. Cestou zpět jsem si udělal výlet přes Český ráj. Ještě jsem Fandu trochu do zimy pojezdil a poté nechal spát v klidu přes zimu v garáži s tím, že na jaře budu muset řešit TK zase po dvou letech.

2021 - Kovid ovšem nečekal a byl všude, nám zavřeli okresy a bylo to vůbec celé bez šance. Naštěstí půlroční posun planosti TK mi umožnil se v létě pustit konečně do přípravy. Měl jsem za to, že lehce otřu motor od oleje a mastné špíny a tím to bude vyřízené, no nebylo tomu tak. Všiml jsem si, že se sám od sebe odporoučel ten krám na naklápění předních světel, prostě se to rozsypalo a byla z toho jen hrst plastu pod kapotou. Nezbylo než si to sehnat a v garáži to namontovat. Tenhle díl je opravdu netušená pakárna. Škoda tohoto vynálezu, jinak by můj Favorit neměl technický problém ani po letech, vždyť na starých Renaultech byla na reflektoru vpředu jen malá páčka, tou se pozice přepnula ručně a vyřízeno....

Zajel jsem napřed na emise a domluvil termín na STK. Pak jsem to řešil, je to velmi nepříjemná práce a velmi mizerný přístup. V srpnu jsem poté jel s Fandou na TK. No, asi se mi rozhodila světla, byl jsem poučen, že po této montáži je světla nutno znovu seřídit. Takže mi svítí moc nahoru a že to oslňuje a taky ještě nejde ostřikovač. Jo, to nešel, to jsem doufal, že ujde pozornosti, ale to ani náhodou. Takže domů, oprava a náhradní termín. Nezbylo než si to nechat seřídit světla regloskopem zase někde na dílně a ten ostřikovač koupit a vyměnit. Začal jsem mít již dojem, že vše co se dá rozbít, se na tomto voze děje zrovna když už doufám, že to předchozí bylo již poslední. A navíc, ta naše STK to je bída českých motoristů. Mimochodem, v roce 1990 po koupi nového vozu F136L, jsem měl v TP zapsáno, že další kontrola technického stavu bude po šesti letech. Bylo tedy dost času na užití nového vozu a případný nákup dalšího nového bez povinnosti na STK. V dnešní době se tento interval zkrátil na 4 roky, a zřejmě to bude postupně stále méně. Doladil jsem ty drobnosti a Fanda konečně prošel 2/9 TK - v cizím městě.

2.9.2021, to je více než 3,5 roku ve starostech, cože jsem to vlastně koupil. Cena za TK nic moc a konečně jsem mohl jet skoro v klidu jen tak nebo po dálnici bez emocí pro setkání s čerty kdykoliv a kdekoliv - o jízdách do Rakous ani nemluvě. Konečně, hned jsem ho mírně provětral. Na silnicích bylo slunce a jelo se v pohodě. V klidném tempu 80 km/h - na benzín Verva, aby Fanda neměl nerva. Po mnohonásobném plnění tímto benzínem se motor začíná na silnici chovat skoro už jako Favorit. Ovšem do toho mého původního 136L to má stále strašně daleko, ale myslím, že to ani není účel. Na běžné ježdění to není, protože ta kastle a další komponenty by stejně větší ránu nevydržely a malé šrámy nestojí zato. Tudíž jen občas v klidu takové ty okresní silničky, málo provozu a více kvalitního povrchu, výhled do polí a dýmka míru po tak náročných úkonech a starostech. Jsem docela rád, že se povedlo se s tím ještě v dobrém počasí vypořádat a že jsem ušel tím pádem i některým šíleným uzavírkám hlavních silnic na Kolínsku.

*

Fandův 10-denní týden s dálniční známkou. /3.10 -12.10. 2021/

Dálkové jízdy jsem nasadil, abych se já i vůz se před zimou mírně provětral a abych se svezl s Favoritem v klidu a s platnými papíry a s opravenými komponenty vozu a vyzkoušel, co se bude dít na silnici a jaké z toho zase budou nové poznatky.

4/10 - Jel jsem přes půl Čech k Liberci a silničkou na Ještěd až k vysílači, parkovné za 200. Výletním tempem zpět. Další den na Havl.Brod. Jihlavu a do Znojma. A pokračováním na Pohořelice a kolem Brna po D1 zpět, v Havl.Brodu na Pardubice.

Ve středu 6/10 v ranním provozu v Hradci a po D11 na Prahu.

7/10 nastal den jet dálku do Rakouska. Od Prahy po D3 na Třeboň a do Freiwaldu. Brázdění kvalitních silnic v Dolním a Horním Rakousku, ovšem jen v příhraničí, tedy ve Freiwaldu, což jsou Novohradské hory na rakouské straně. Celý den tam byla mlha a pršelo, nic moc, ale zase bylo málo aut a skvělé silnice. Stejná trasa zpět, bylo toho dost, Fanda neprojevil žádný problém. Pak odpočinkový den a 9/10 v sobotu ráno opět o D1 na Jihlavu a do Znojma se zvláštním účelem. Až na ranní mrazík to byl slunný a vydařený den. Cesta zpět probíhala zase po D1 na Prahu. Poté v další dny ještě několik jízd po dálnicích zejména brněnské a hradecké i když cena benzínu šla zase krutě nahoru, ale natočil jsem za těch pár dní na tachometru 1500 km. Na dálnici D1 jsem všechna stoupání od Posázaví až k Jihlavě vyjížděl na 5.stupeň, tempo jízdy jsem držel stále na 100 km/hod, ale na D1 místy též 130. Víc však raději ne, přece jen 30leté auto z roku 1990 nelze drtit s plynem na podlahu.

Ještě tedy co jsem zjistil při dálničním týdnu, předně, že asi budou mírně zkroucené kotouče předních brzd. Běžně se neděje nic, vůz brzdí v normě. Při silném zabrzdění nebo přitlačení na pedál v dlouhém klesání je cítit z kol vibraci a sklon ke kmitání. No, není to moc znát, ale nepříjemnost to je. A pak - on Fanda nějak přestal topit, v létě to není třeba řešit, ale v říjnu když prší, je zima a po ránu přimrzne už je to situace trochu jiná. Něco se dá vydržet, ale co je moc to je moc. Musel jsem zkusit klapkou na kohoutu topení pod kapotou potáhnout ručně, aby to mělo účinek, něco se začalo dít. Nakonec trochu tepla z toho jde a tak to bude jarní práce, kotouče a topení.

Fanda se již letos ven z garáže nehne, jedině před garáž a přehodit letní gumy za staré na zimní stání. Bude čekat zase na jaro a je v plánu řešit nátěr spodku. Prostě Resistin.

Díky za čtení.

**

5/1/22

Tak on má Fanda dnes narozeniny, ne výrobní, ale majitelské, je u mně 4 roky. Tak přihodím jednu foto z minulých spíše skoro nostalgickou, je to v létě a budeme se mít dobře. jinak to nejde. Už aby zima šla do pryč. Pěkný den čtenářům zde.



22/7/22

Zase malý kousek, letos je to bída, mám méně času a více aut, než se dá zvládnout.

Fanda vyjel pořádně od jara jen jednou, ale stálo to za to. 12 a 13/6, v neděli na zámek Kvasiny a poté v úmorném vedru na přejezd Orlických hor. Další den už ale lilo, nicméně jízdě do Krkonoš na Pomezní boudy za pivem Trautenberk to prospělo, po cestách byl klid zejména za Jaroměří. Na Pomezkách v nadmořské výšce 1050 m si Fanda Klofanda udělal osobní rekord, vyjeli jsme to bez potíží. Nejsou to sice Alpy, ale malé české číslo to je. Foto pár obrázků. Rozepsal bych se více, ale musím si to ještě porovnat v hlavě.

**

28/10/23

Nečinnost je dlouhá bída. Fotky jsem nedal a moc se toho dodnes nestalo. Jen další TK, krátký výlet do Železných hor a zjištění, že Fanda nedrží volnoběh a chcípe jako padlý kůň. Žádná radost.