Babča

ŠKODA 1203 TAZ (vlajková loď slovenskeho průmyslu)
rok : papírove 1974, ale znalci chápou že určitě ne :))
kastle papírově skříňová, očividně také nesedí :D
pohon na plyn, na benzín se jí moc nechce
motor: 1,2
převodovka: 4-kvalt



Tak konečně jsem si našla chvíli přidat sem nějaký povídání o Babče (samozřejmě v pracovní době, jinak se prostě nečapu :D )

Asi bych začala tím, jak jsem vlastně došla k tomu, že bez Š1203 dál nedokážu žít :D
Pro okolí jsem už roky profláklá jako ničitelka a tuzerka. (vlastně už od svý první 105ky), ale nedokážu se vzdát šokování svého okolí. Pohybuji se hlavně mezi VW a moje scirocca tzv. německý stylaři neberou. A protože už jsem prostě taková, rozhodla sem se rozhodla ještě více býti trnem v oku nepřejícím. A aby to bylo opravdu hodně vidět, nesmí to být auto, kterých na sraze stojí mraky a musí být vidět na dálku. Takže dodávka.
Jako VWčkáři mi bylo jasné, že jedinný uznávaný dodávky v tuningovém světě jsou momentálně asi transportery, multivany a čim starší, tim lepší. Jenže to ne! Probudil se ve mě tak nějak čechoslovácký vlastenecký pud - KUA! Proč jste všichni přesvědčený že pěkný auta uměli jen němci? Kolik toho zvládla ve svý době (a vlastně ještě zvládá) ve službách státu i běžného obyvatelstva obyčejná 1203ka? A ty tvary, ta jedinečnost, ta originalita, ta duše...!
Projela jsem si několik málo informací (přiznám se že velmi málo, protože mě stejěn nemohlo od rozhodnutí odradit už nic), stanovila si vyhledáváci požadavky a začala jsem s pátráním. Hledání tý správný Babči jsem věnovala 3 dlouhé roky.
Jednoho krásného dne jsem si vzpoměla, že vlastně hledám a otevřela po delší době inzeráty.... BUM! Byla tam... !!
Krásná, červená, s plynem, celoprosklená, na svuj věk celkem zdravá, pojídzná a za velmi symbolickou cenu... 2 dny jsem nemluvila před tehdejšímpřítelem o ničem jiným. Myslím že pro své okolí jsem se v ty dny stala značnou přítěží, protože jiná témata neexistavala a hlavně se o nich diskutovalo prakticky bez přestávky a bez ohledu na denní či noční dobu.
Přítel už nevydržel a majiteli zavolal. Ještě tentýž den jsme usedli do auta a vyrazili za Prahu. Jakmile jsme vjeli do ulice kde Babča zaparkovala, byla už slušná tma. Stála pod lampou a mě se málem zastavilo srdce. Byla tak dokonalá. Absolutně nic mě od ní už nemělo šanci dostat. Majitel byl velmi sympatický taťula kolem pětačtyřiceti a s troskama strávil spoustu času. Dokázala bych ho poslouchat hodiny. První projížďka a já za sebou měla zřejmě první infarkt způsobený slabostí z přemíry nadšení.
Babča mě sice hned po prvních pár metrech po sešlápnutí brzd shodila ze sedačky, ale ukázala tím aspon kvalitu jaká v nich spočívá :) Záloha položena a s jiskřičkami v očích a nemožně rozzářenym úsměvem jsme vyrazili k domovu. Zatím bez Babči...

(pokračování příště)