Právě mi asi začíná dávat smysl jedna příhoda z pozdního dětství.
Kdysi dávno jsem si půjčil otcova Favorita, na kterým odjezdil kus dorostenectví a tehdy více než polovinu svojí profesní kariéry, potřeboval jsem jen sjet asi kilometr u nás do kopce, když jsem se vracel a tak nějak srdcařsky vletěl spojky mezi ulicemi tvořeného dlažbou se sníženým obrubníkem, pamatuju si, jak mi zpoza plotu nějaký senior-senior s péčí vynadal, že tam letim, že "je to z tvarohu, a..."
Tak jsem si říkal, že ty vidle teda vypadaj subtilně, ale nedovedu si představit, že by praskly. Patrně jsem měl špatnou představivost, když praskaj i osy šlapek.
tiez som bol z toho v soku kedysi
