Škodou a Wartburgem po severní Itálii

navigace: [ komentáře ] [ hodnocení ] [ text ] [ fotky ]

obrázky [39]:

Text:

Letos jsme se Škodovkou a Wartburgem absolvovali zatím nejkratší výlet po severní Itálii přes alpy a zase zpět. Po loňské vyčerpávající cestě kolem Balkánu nebyla energie na dlouhý road trip a tak jsme zajeli do Itošky přes Alpy. Když do Alp, tak aspoň přes GrossGlocknerhochAlpenstr asse, kde nás celkem překvapila cena vjezdu čítající 36 eur za auto. Cesta nahoru byla celkem v pohodě jelikož, teplota vzduchu s každým metrem nad mořem šla dolů a tak se nám motory dobře chladily.

Velkou změnou na Škodovce oproti loňsku byla výměna zadní nápravy za vlečnou (trochu upravenou) a výměna převodovky za suchou se stálým převodem 3,9 což je na dálnici super, ale nesměla by být do kopce. Celá tahle výměna způsobila, že auto celkem pěkně sedělo v zatáčkách, ale do kopce se mu v kombinaci s motorem 742.12 moc nechtělo a to tak, že nám Wartburg neustále ujížděl a musel na nás čekat.
Po výjezdu Glockneru, jsme se měli za borce, ale z toho nás za chvíli vyvedla kolona úplně jinak starých veteránů a tak po chvíli okounění po zamračených horách jsme se vydali k tunelu přes hřeben k městečku Heiligenblut. Na půl cesty dolů jsme na obou autech rituálně uvařily brzdy a tak jsme si na odpočívadle dali pivko a vepřovou konzervu. Mezi tím nám brzdy vychladly a tak jsme pokračovali dolů, kde se problém s brzdami opakoval. Auta jsme tam odstavili na parkovišti pro autobusy a po půl hodině čekání, kdy se od brzd Wartburgu pořád ještě čoudilo, jsme v místním potoce nabrali vodu do petek a brzdy schladily na hulváta. Kolemjdoucí Rakušanky – důchodkyně se nás snažily poučit, že to není dobré, což víme také, ale nebyl čas tam rozjímat hodiny.

Potom jsme vyrazili směrem Lienz a následně do Italské Cortiny d Ampezzo, kde jsme strávili dva dny lezením po via Ferratách. Naše další putování pokračovalo z Cortiny přes passo Falzarego a údolími až k dálnici a potom k jezeru Garda. Cestou začalo na stodvacítce cosi nepříjemně cvakat a tak jsme zastavili uprostřed nějaké vesnice na parkovišti a po zběžném prohlédnutí zadní nápravy se zjistilo, že se povolily šrouby držící poloosy a unašeče v zadních ramenou. Naštěstí ani jeden nevypadl a tak je stačilo dotáhnout a doplnit o pérové podložky, aby se zase nepovolily. Nicméně i tak tam občas cosi cvakalo, ale nedokázal jsem určit co, tak jsme to neřešili a pokračovali s tím, že v kempu sundáme kolo a mrkneme na to detailněji. V kempu na Gardě naneštěstí nebylo kus rovného a vybetonovaného podkladu, takže jsme auto začali zvedat na hlíně a výsledkem bylo, že nám škůdka málem slítla z heveru na zem pro pobavení všech přihlížejících.

Po tomto malém neúspěchu jsme se na to vykašlali a šli se nalít do místního baru. Ráno s kocovinkou jsme si to zamířili do Florencie. Cestou po dálnici od Boloně do Florencie se nám celkem zadařilo uvařit obě auta. Horko a dálnice A1 panoramatica, která vedla přes pohoří Apeniny o kterém jsme mysleli, že tam nebude nám dalo celkem zabrat. V mapě jsme našli lago di Bilancino, kde jsme si naplánovali zastávku a koupačku. Po příjezdu jsme zjistili, že lago je obyčejná přehrada, ale voda vypadala čistě, tak jsme dojeli ke břehu, kde nás čekala cedule se zákazy. Nesmělo se tam vůbec nic, kromě venčení psů a sbírání odpadků, koupání samozřejmě zakázáno. Zvláštní bylo, že všude kolem jezera byla v roce 1999 postavena kompletní infrastruktura, cyklostezky atd. Trochu nás to tam rozčílilo, tak jsme pokračovali dál. Uprostřed Florencie jsme museli opět stavět kuli brzdám, jelikož se na Warťasu totálně přehřály a propadal se pedál. Na to, že má větší brzdy než stodvácá (stejné jako š130) tak to byl věčný problém. V Italských městech se jezdí stejně živelně jako na Balkáně, tak jsem rád, že to neodnesly plechy. Florencii jsme prošli pěšky, město je to krásné, historické a také pěkně předražené. Strávili jsme tam den a pak hurá po superstrádě do Livorna a následně do Vady, kde jsme se tři dny váleli v kempu u moře.

Kupodivu v Itálii ty auta nikdo nebral jako nějakou exotiku, spíš tak nějak čuměli, že to na dálnici nejede. Letos jsme cestovali jen 9 dní, takže potom už se cesta ubírala opět na sever směrem domů. Cestou zpět jsme to vzali přes Pizzu a Luccu a potom Brennerský průsmyk, který zajímavě stoupá, ale vizuálně to vypadá, že klesá. Výsledkem je, že auto tragicky nejede, hřeje se a člověk neví proč. Pak nám výškoměr ukázal tuším 1900 mnm. Po přejezdu alp v Rakousku už na nás občas mávali kolemjedoucí auta, sem tam nás fotili a sem tam se divili, když jsme svištěli 150km/h. U Benešova Škodovka začala vydávat prapodivné zvuky, tak jsme ji po cestě rozebrali. Zakukala ložiska, protože se mírně povolila středová matice držící zadní kolo a vzniklá vůle to rozemlela. To je asi tak vše k letošní cestě.

info:

Správce článku: Jajda
Založeno: 26.09.16 12:43   Poslední změna: 28.09.16 15:10

Škodou a Wartburgem po severní Itálii - komentáře: